Stačili jsme na to sami

8. Kapitola

Aila:

Prodírala jsem se keři a občas se dívala pod nohy, abych se ještě nenatáhla, protože kdyby mě Peter viděl na zemi od bláta, rovnou bych se propadla do země. Nebo bych si to aspoň hodně přála. Běžela jsem ani nevím kam. Ostrov jsem zas tak dobře neznala. Prostě jsem jen chtěla utéct, možná jemu, možná trapasu, možná vině. A taky možná všemu. Chtěla jsem být sama a vybrečet se, jak to my holky prostě děláme.

Pode mnou se linula kamenitá cesta dolů. V žádném případě nebyla nejvíc bezpečná, ale využila jsem ji a začala slézat po kamenech. Chytla jsem se balvanu a opatrně si stoupla na jeden pode mnou. Slyšela jsem najednou křupání větviček a jemný dupot. Peter! Rychle jsem se z balvanu svezla na další! Chvíli jsem zůstala přikrčená, aby mě neviděl. Zvuk začínal utichat a tak jsem pokračovala ve slézání, kdy jsem se konečně dostala k menším kamenům, po kterých se dalo normálně chodit. Nebo jsem si to aspoň myslela, protože se pod mou nohou sesunul kus půdy! Jednou rukou jsem se chytla velkého tyčícího kamene, ale i tak jsem se hodně bouchla do hrudi, pánve a stehna. Zasyčela jsem bolestí. Na chvíli jsem zavřela oči a zatnula zuby. Určitě to bude odřené, hned jsem si říkala. Horší než ale to, bylo, že jsem nevěděla, jak dolů. Půda, která se zdála dostatečně pevná, se právě svezla několik metrů ode mě dolů. Šance, že bych se vytáhla nahoru, byla malá. Jediné, co mi zbývalo, bylo pustit se. Podívala jsem se na ostrý sráz pode mnou, který osvěcoval pouze měsíc, a převrátil se mi žaludek. Ať to přežiju, prosím, opakovala jsem si furt v hlavě. Strom jmen mě chránil před smrtí, jistě ale ne, před otřesem mozku nebo zlomeninami. Nadechla jsem se a pustila.

Peter:

Nebyl jsem si jistý, jestli jsem jí tím ublížil, vyděsil nebo naštval. Na ostrově kluků jsem neměl zrovna šanci natrénovat milost k holkám. V každém případě, chtěl jsem jí dohnat. Nevěděl jsem ještě, co jí řeknu, ale něco musím. Prohledával jsem les, ale pořád se mi ji nevedlo najít. Kdybych měl něco jejího, našel bych ji hned. Takhle mi zbývalo ji hledat, jako obyčejný člověk. Zastavil jsem se celý udýchaný a opřel se o strom. V té tmě to bylo marné. Mohl jsem jedině doufat, že se jí nic nestane.

„Holka, jako..." zamračil se Snoke a naznačil rukama prsa. „Ano, taková holka. Znáš snad nějakou jinou?" Plácl jsem se dlaní po čele. Možná jsem to měl říct Baalovi. Je z nich rozhodně ten chytřejší. Ale na druhou stranu byla pravda, že Snokovi jsem věřil mnohem víc. „Nesmíš to nikomu říct, rozumíš?" „Jasně... Teď už mi to do sebe zapadá. Věděl jsem, že na něm... na ní... něco nehraje." „A zřejmě jsi měl pravdu." „Jsem zvědavý na Baalovu reakci," zasmál se. Tiše jsem se na něj podíval. Nakonec mu to došlo a smích ho přešel. „Ty mu to nechceš říct, že?" „Nechtěl jsem to říct ani tobě. Mělo by to zůstat tajemství, aspoň do té doby, dokud ji nenajdeme." „Dobře a jak, že se ta záhadná jmenuje? Zack se pro ni už nehodí a Tramor jí nazývat nechceš." „Zjistím to, až ji najdu... Ráno půjdu za Hookem. Ty zatím pročešeš les... Sám," zdůraznil jsem. „A co mám říct Baalovi?" „Něco si vymysli. Je to důležité."