1.

10K 448 10

od Paris-99

od Paris-99

Když zazvonilo na konec hodiny, zvedla jsem se a sbalila si všechny věci do kabelky a rozešla se ven ze třídy. Zrovna jsem procházela kolem skříněk, když na mě někdo zakřičel. „Hej, jaký to je být dcera Iron Mana, když seš nula?!" Kdysi bych možná brečela, ale teď už ne. Usmála jsem se a se vztyčenou hlavou pokračovala v chůzi. „Hej!" Zakřičel na mě znovu. Otočila jsem se a ukázala na něj prostředníček. „Jak můžu být nula, když mám dražší boty než tvoje auto?!" Neodpustila jsem si tu poznámku a všimla si, jak sklapnul a jeho kamarádi se začali smát. Sice jsem to nerada dělala, ale tenhle kluk mě už štval od samého začátku. Nikdy jsem se k ostatním nezachovala hnusně. A rozhodně jsem nikdy nedala najevo, že jsem byla něco víc. Přece jenom jsem takovými lidmi pohrdala. Neměla jsem je ráda.

Otevřela jsem hlavní vchodové dveře a vyšla ze školy. Zastavila jsem se v pohybu, když jsem si všimla toho známého černého Bentleyho, ze kterého nevystoupil nikdo jiný než Happy. Usmála jsem se a rozešla se k němu. Bylo mi jedno, že mě všichni sledovali. S úsměvem jsem se k němu rozběhla a objala ho. Byla jsem tak ráda, že jsem ho po tak dlouhé době zase viděla. Happy pro mě byl jako strejda a když si to táta nechtěl přiznat, jeho šofér pro něho byl jako bratr. „Ráda tě zase vidím, Happy." Řekla jsem nadšeně, když jsem se od něj odtáhla. Usmál se a přikývl. „Taky vás rád vidím, slečno Lilly."

„Kolikrát jsem ti říkala, že mi můžeš tykat, Happy?" Svraštila jsem obočí a ruku si založila na boku. Jo jako strejda, co si držel odstup. „Hodně krát, ale pan Stark si to tak nepřeje." Protočila jsem oči a mával rukou. „O čem neví, toho ho nezabije."

„Obávám se, že on ví o všem." Řekl Happy vážně a ruku chytil za kliku od dveří. Uchechtla jsem se a přikývla. Touché. „Možná toho ví hodně, ale ne dost. Proč si vlastně tady?" Zeptala jsem se a změnila téma. Zrak na moment sklopil k zemi a nervózně se podrbal za krkem. To nevěštilo nic dobrého. „Za posledních pár dní se toho stalo hodně a Tony by tě měl rád doma. Poslal mě, abych tě vyzvedl." Přikývla jsem. „Doufám, že si nejel až sem na Floridu, že ne?" Zasmál se a zakroutil hlavou. „Ne, na letišti na nás čeká soukromé letadlo."

„No jasně, jak to, že mě to nenapadlo!" Uchechtla jsem se a praštila se do čela. „Někdy zapomínám, že je můj otec Tony Stark."

„Potřebuješ ještě něco nebo můžeme jet rovnou na letiště?" Podíval se na mě, než otevřel dveře. Zakroutila jsem hlavou. „Ne, myslím, že ne. Stejně mám pocit, že na mě doma v New Yorku, čeká celý nový šatník, ostatně jako vždycky."

„Jsem si jistý, že se nemýlíš." Usmála jsem se a nasedla do auta. Děkovně jsem kývla hlavou, když mi Happy podržel dveře. Těšila jsem, že budu zase doma. Ale hlavně jsem se těšila na to, že budu moct pracovat na svém vlastním obleku. Sladký domove, pomyslela jsem si a koutky úst se mi zvedly do úsměvu. Jenže jakmile jsem si vzpomněla na to, co mi Happy řekl, můj úsměv zmizel a nahradily ho obavy a nervozita. Co se mohlo stát, že mě tak nutně potřeboval?