Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

31.

Zvedla jsem se z roztrhané matrace, která se stala mojí provizorní postelí na pár týdnů. Podobně na tom byl i ten vybydlený byt, ve kterém jsem přebývala, a který jsem přes ty dny nazývala domovem. Dalo by se říci, že v současné době se můj způsob život hodně podobal tomu, kterým žil Bucky v Bukurešti, když se schovával, a než jsme ho našli. Ten malý a vybydlený byt sloužil jen na přežití a na krytí, aby mě nikdo nenašel. Jet zůstal zaparkovaný na střeše opuštěného panelového domu a díky vyspělé technologii a vymoženostem, letoun byl nastaven na maskovací režim, takže ho nikdo nemohl vidět.

Sídliště a areály po míli daleko byly prázdné a bez známek života; dalo by se říci, že to tu bylo jako po výbuchu, po kterém nastal konec světa, jediné, co chybělo, už byli jen ti živý mrtví. Byla to skvělá skrýš. Jak pro mě, tak i pro Jet. Nikdo o mně nevěděl a ani netušil, kde mě hledat. Vyřazení a nabourání do systému bylo poněkud těžší, než jsem si myslela. Přeci jenom jsem vyšla ze cviku, ale nakonec se mi to povedlo, což bylo důležité a vypla veškeré sledovací čipy a jiné věcičky, díky kterým mě mohli vystopovat. Pokud jsem chtěla být úspěšná a dokončit, co jsem nechala rozdělané, nemohla jsem dovolit, aby mi to kdokoliv překazil. Byla jsem žena na misi, dávno rozhodnutá a odhodlaná to dokončit za jakoukoliv cenu; bez ohledu na následky.

Shuri byla tak hodná a vyrobila mi nový oblek, který byl od hlavy až k patě pokrytý vrstvou vibránia, takže díky jejímu vylepšení a nové technologii jsem se nemusela bát o své zdraví. Také jsem si od ní vypůjčila nějaké zbraně a hledací zařízení, díky kterému jsem sic chtěla ulehčit práci, ale o tom už jsem ji neřekla. Už první den, co jsem přistála na té střeše panelového domu, se mi povedlo zjistit, kde se moje milovaná nevlastní sestřička schovávala spolu se zbytkem svého gangu. Museli jít ke dnu, i kdyby to znamenalo, že mě stáhnout sebou. Žádná Hydra. Žádné další trápení a rozhodně žádné další experimenty na nevinných zvířatech, lidech nebo dokonce dětech. Moje matka a sestra možná nebyly posledními členkami teroristické organizace, která za druhé světové války byla původně vedena nacisty včele Red Skulla, ale dnes se proměnila na jednu z opakujících se hrozeb, - neonacistický mezinárodní zločinecký syndikát – která lidem, jako jsem byla já, moje rodina a přátelé, přidělávala problémy a některým z nás ničila i život. Věděla jsem, že ta bitva mezi námi a lidmi jako byli oni, byla ještě na dlouhé a dlouhé roky – neboť, jak jejich motto znělo „je-li odříznuta hlava, nahradí ji další dvě" - a nemohla jsem se dočkat, až upadnou v nemilost a celé jejich věky terorizující impérium tak konečně padne a dočká se svého konce; do té doby, dokud si nebudu stoprocentně jistá, že jejich éra a moc nadobro skončila, nezůstane kámen na kameni.

Zrovna jsem seděla na židli u okna, důkladně z dalekohledu pozorujíc okolní svět, když mě vyrušilo zapípání náramku, který mi Shuri vyrobila, z důvodu, aby mě měla stále pod dozorem a hlídala moje funkce, když jsem se „léčila". Natočila jsem se na pravou stranu a zvedla ho ze země povalující se vedle nohy židle a přejela po displeji. Jakmile jsem tak udělala, před očima se mi objevil Shuri znepokojený výraz. Z tváře mi okamžitě zmizel úsměv a nahradila ho přímá čárka. Svraštila jsem obočí a odtáhla se od dalekohledu. „Co se děje?" Zeptala jsem se, zatímco jsem si náramek navlékla zpět na levé zápěstí. „Tvůj strašně tvrdohlavý a umíněný otec! O tom tvým příteli seržantovi raději nemluvím. Nechápu, jak vy dva spolu můžete být příbuzní." Usmála jsem se a zatřásla hlavou. „A kvůli tomu mi voláš uprostřed mé mise?" Povytáhla jsem obočí a na moment se na svou kamarádku zamračila. „Shuri!"

„Ne, volám ti, protože tu byl i spolu se svým týmem hrdinů a ten s tím kladivem mi to tu skoro rozmlátil! Měl štěstí, že to byl Bůh jinak nevím..." Uchechtla jsem se a znovu se podívala do dalekohledu, abych se ujistila, že se mezi tou dobou, co jsme si povídaly, nic nezměnilo. „Ale důležité je, že nic nenašli, ne?"