Zrození bestie [TVD/TO FF] ✔

3. kapitola - V krvi je síla a moc

Černá magie je v příbězích vždy znakem zlých čarodějnic. Těch, které touží po ovládnutí celého světa svou temnou silou. Jenže co když všechno není, jak se zdá? Možná, že jsou jenom nevinné oběti něčeho většího, než jsou ony samy. Možná jim na rameni sedává ďábel, který jim do ucha šeptá snůšky nádherných lží.

Pohled Josie

„Nevěř tomu, že magii získáš jenom nadpřirozena. To jsou kecy," zašeptal Soren podmanivě jenom kousek od mého ucha. Jo, možná to byl můj učitel ze školy, ale na tom přece nesešlo, ne? Byl jen o pět let starší a navíc zatraceně sexy. Krom toho mi nabídl něco, po čem jsem zoufale toužila – po dalším zdroji síly. Hope měla pravdu, když do mě rýpala ohledně toho, že na něj dělám oči. Už nicméně netušila, že rozhodně nejde jen o nějaké nevinné okukování na školní chodbě. Já měla ovšem svá tajemství ráda a holky by mě navíc okamžitě moralizovaly, proto jsem si tuhle drobnost nechávala pro sebe.

Stáli jsme asi dva kilometry cesty lesem od mého domu. Bylo krátce po půlnoci a okolí osvětlovalo jenom množství svíček umístěných do pravidelného kruhu přímo před námi. „Každý živý tvor má v sobě obrovské množství energie a ty ji můžeš všechnu získat, když budeš vědět jak," pokračoval a otočil mou hlavu do středu osvětleného kruhu.

Na zemi byla z popela vysypána pěticípá hvězda a přímo v jejím středu stála dospělá koza. Svázaná kouzlem, aby nemohla utéct, ani žalostně mečet. Mohla jenom stát a čekat na osud, který jsme jí připravili. „Kolik asi energie získám z kozy?" zeptala jsem se tiše. Bylo to tak moc lákavé – ta představa, že můžu získat všechnu její sílu, mě nadchla. Nedívala jsem se na ni jako na živého tvora, ale na zdroj něčeho, co potřebuji.

To bylo jedno z máminých otravných pravidel – nevysávej nikomu magii bez jeho souhlasu. Jak jsem k ní tedy měla přijít? Nechtěla jsem žít jako bezmocná holka, která sleduje, jak všichni kolem používají kouzla.

Soren mě držel zezadu pevně kolem boků a celé své tělo měl přitisknuté na to mé. „Víc, než si vůbec dokážeš představit," promluvil tiše a přitom mě lehce políbil na krk, až se mi postavily chlupy na zátylku. Celé tohle naše malé tajemství bylo až příliš vzrušující a opojné na to, abych se vůbec dokázala zamyslet nad jeho morálním aspektem. Chtěla jsem všem ukázat, že nejsem o nic slabší, ani když nemám přístup k vlastní magii, a on mi s tím s radostí pomáhal. Bylo to výhodné pro nás oba, tak nebylo třeba si na nic hrát. Navíc to přinášelo i jiné příjemné věci, kterých jsem se nebyla ochotná vzdát.

Na okamžik jsem zaklonila hlavu a nechala jeho rty a ruce laskat mé tělo, protože až moc dobře znaly všechna jeho citlivá zákoutí. Kromě Sorena nikdo jiný nevěděl o téhle mé odvrácené tváři lačníci po něčem neortodoxním. Možná proto jsem nechtěla, aby někdo přivedl zpět Kaie. Nejspíš jsem se děsila toho, že si budeme až příliš podobní a já zjistím, že jsem ve skutečnosti ta, která bude rodinnou černou ovcí. Má sestřička byla vždycky talentovanější a otec na ní byl tak moc hrdý, protože chtěla jít v jeho šlépějích a hrát si na další Laru Croft, nebo tak něco. Nehledě na to, že Lizzie kouzla sice vymyslela, ale nedokázala je použít ani, když si od někoho vypůjčila magii. K čemu je vůbec slabá čarodějka?

Se skelným pohledem, ve kterém se ještě stále zračilo vzrušení z jeho doteků, jsem si od svého učitele přebrala obřadní zdobený nůž. Zhluboka jsem se nadechla a na okamžik sevřela čepel pevně v pěsti. Ostří projelo kůží a mezi prsty pomalu začínala protékat horká tmavá krev. Rozhodným krokem jsem vstoupila do středu kruhu a pokapala zvířeti hřbet. Učitel už mě dál nepřerušoval a jenom pečlivě sledoval každý můj krok.

Předstoupila jsem před zvíře a poklekla do prachu a popela. Na okamžik jsem sklonila hlavu a pomalu začala odříkávat potřebná slova. „To e carmina, muno tes got alla," zopakovala jsem třikrát po sobě a bez dalšího rozmýšlení koze prořízla nožem hrdlo. Krev se začala valit k mým nohám a zvíře brzy podkleslo v kolenou, až se nakonec zhroutilo na pravý bok.

Prsty jsem zabořila do horké tekutiny, ze které stoupaly obláčky páry, a dvěma konečky na každé ruce jsem si přes oči a obličej nakreslila čtyři rudé, svislé pruhy. „To e carmina, muno tes got alla," zopakovala jsem hlasitěji a znovu ponořila ruce do kozí krve. S posledním zabušením srdce se prudce uvolnila energie z jejího těla a skrz prsty jako blesk projela přímo do mě, až jsem zalapala po dechu.

Znovu jsem zaklonila hlavu a s pootevřenými ústy zhluboka vydechla. Takový pocit jsem nikdy v životě nezažila – síla se mi proháněla žilami a způsobovala euforii tepající v celém těle. „Jaké to je?" ozvalo se za mnou tiše.

Na okamžik jsem zavřela oči a užívala si moc, která mi brněla doslova až v konečcích prstů. „Nepopsatelné," vydechla jsem znovu a konečně otevřela oči. „Jako kdybych měla vybuchnout," otočila jsem se na něj a i jemu konečky prstů přejela přes obličej, abych mu na tvář nakreslila rudá obětní znamení. Tím jsem mu zamazala i jeho blond strniště a modré oči teď svítily zpoza krvavých pruhů.

Prsty mi zajel do vlasů a dlouze políbil na rty, než se znovu o kousek odtáhl. „Nech ji proudit tělem. Pusť ji do každého koutku, dokud tě úplně nenaplní." Konečky přitom přejížděl přes mou kůži, aby dokreslil opojnou atmosféru. Poslouchat jeho rady se zdálo tak moc samozřejmé, protože všechno, co mi řekl, jenom vylepšilo ten pocit moci, který mnou proudil. Neměla jsem důvod mu nevěřit, protože tohle by se dalo nazývat darem. Bez něj bych nikdy neměla šanci přijít na to, čeho všeho jsem schopná. „A teď ji použij. Zjisti, kde jsou tvoje hranice. Užij si ji." O krok ode mě odstoupil a opustil tím kruh ze svíček.

Teď už to bylo jen na mě. Vypustit všechnu tu energii proudící tělem a konečně se zase na chvíli cítit jako plnohodnotná čarodějka. Jediným pohybem prstů na pravé ruce jsem zesílila svit veškerých svící kolem sebe. Plameny vyšlehly vysoko k nebi, doprovázené letmým brněním konečků prstů.

Šlo to lehce - nebylo to těžší, než zvednout list papíru. Pokud jsem měla dostatek síly, kouzla mi vždy šla téměř sama, proto jsem si jich teď užívala naplno. Nebylo těžké vytvořit kolem sebe větrné víry, ani zvednout do vzduchu obrovské balvany a zase je pouštět.

Jediné, co jsem nenáviděla víc, než cokoliv jiného, ovšem bylo vyčerpání toho omezeného množství magie, kterou jsem byla schopna pohltit. Síla se z těla vždy pomalu vytrácela a nebyl žádný způsob, jak ji v sobě udržet. Nakonec pokaždé zmizela úplně a já už nedokázala ani zapálit svíčku. Ten frustrující pocit mě naprosto drtil a nutil k hledání jakéhokoliv řešení.

Říká se, že všechno má svá zadní vrátka a já byla přesvědčená, že určitě existuje způsob, jak si magii udržet navždy. Bohužel jsem věděla, že sama na to nikdy nepřijdu. Zároveň jsem nemohla požádat o pomoc Lizzie, protože by mě jistě odsoudila. Ona a její přehnaná moralita mě občas přiváděla k šílenství. Nepřeberte si to zle, svou sestru miluji, ale občas je těžké vycházet s někým, kdo je tak moc jiný, než vy. Liz si totiž nepřipadala bez kouzel ztracená. Její zbraní byly knihy, vědomosti a historie, ale já nikdy k ničemu takovému netíhla. Mě zbyla pouze magie, nad kterou jsem neměla plnou kontrolu, nic víc. 

A proto byl Soren mým věrným společníkem a možným pojítkem k nalezení neomezeného zdroje sil. A tak, když z mého těla vyprchal zbytek magie, a okolí zahalil oblak temnoty, naše noc ještě rozhodně nebyla u konce. 

VˇˇˇˇV

Zdravím, milí čtenáři :) 
jelikož tato povídka je tak trochu netradiční oproti ostatním, které jsem doteď napsala, proto budu ráda za Váš názor. Co si myslíte o takovémto střídání pohledů? Vadí vám to nebo ne? Ráda bych totiž sledovala několik dějových linií, které o sobě v určitých případech navzájem neví. Zároveň jsem ovšem chtěla zachovat ich formu, tudíž jsem neviděla žádné jiné řešení. Je to pro vás ozvláštnění nebo je to naopak matoucí? 
Mockrát všem děkuji za komentář a zároveň samozřejmě i za všechny komentáře a hlasy, které jste mi darovali doteď :)