Zrození bestie [TVD/TO FF] ✔

20. kapitola - Chyběl jsi mi, tatínku

Shledání po letech patří k těm nejkrásnějším. Znovu zahlédnout dlouho ztracenou tvář je jako pohlazení po duši. Vůbec nezáleží na tom, jestli jde o pohádkový příběh nebo o realitu. Vždy jde tak trochu o zázrak.

Pohled Hope

Uběhlo sotva pár hodin od realizace našeho šíleného plánu a mě to přitom připadalo na hony vzdálené. Jako kdyby se to stalo v daleké minulosti. Seděla jsem v jednom z nejzazších koutů Freyina bytu a v rukou držela hrnek horkého čaje. Ještě stále jsem se trochu třásla a myšlenky se mi neuspořádaně honily hlavou a valily se jedna přes druhou. Popravdě nebylo kam spěchat. Freya nás připravila na skutečnost, že rodiče si pro nás jedou a už všechno ví. Bylo to tak trochu jako čekat na rozsudek u soudu. Jak tohle vůbec mohlo dopadnout? Pravděpodobně nás nepoplácají po rameni a neřeknou nám, jak skvěle jsme to provedli.

Vlastně jsem ani nedokázala uvěřit tomu, že jsme to všichni zvládli ve zdraví. A to jediné mě udržovalo v relativním psychickém pořádku. Ještě pořád jsem viděla Kaiovo bezvládné tělo pokaždé, když jsem zavřela oči. Zvládla bych vůbec žít s tou vinou, kdyby tam někde z nás zemřel? I kdyby to měl být ten, ke kterému jsem si příliš sympatií nenašla? Díky bohu se nic takového nestalo a já mohla dnes v noci klidně spát.

Zároveň jsem si lámala hlavu, jestli bude Kai moje přání respektovat. Obávala jsem se, že se nakonec stejně vrátí do Mystic Falls a možná si tím podepíše rozsudek smrti. Uklidňovala jsem se ovšem tím, že to už by nebyla má vina. Nemohla jsem přece zachránit všechny.

Mé zamyšlení vyrušilo opatrné oslovení: "Hope?" Otočila jsem hlavu tím směrem a očima se střetla s oříškovým pohledem své nevlastní sestry. "Omlouvám se. Nevím, co to do mě vjelo," kajícně si sedla naproti mě a zdálo se, že jí to opravdu mrzí. "Pořád si myslím, že Kai by tu neměl být, ale neměla jsem se proti vám stavět. Občas si připadám, jako kdyby... něco myslelo za mě. Je to zvláštní, ale... to teď není důležité," mávla rukou a uvolněně se usmála. "Zvládly jsme to, nebo snad ne?"

I mě se na tváři velice brzy roztáhl úsměv, když mi došlo, co vlastně řekla. "Máš pravdu. Zvládly. Děkuju vám oběma, Jo. Za všechno." Odložila jsem hrníček na stůl a okamžitě pevně sevřela Josette v náručí. Její poznámka o podivných myšlenkách mi nějakým způsobem vešla jedním uchem dovnitř a druhým ven. V tuhle chvíli mi nedošlo, že něco muselo být špatně. Teď jsem si užívala našeho vítězství a ignorovala informaci, která mi měla napovědět, že se děje ještě něco dalšího.

"Jsme prakticky sestry. Byla to samozřejmost," usmála se na oplátku a pustila mě ze svého sevření. Byla jsem si jistá, že teď už se všechno vrátí do starých kolejí s jediným rozdílem - budu moct vídat svou rodinu. A to bude k nezaplacení.

Srkla jsem si z hrníčku s čajem a rozhlédla se po okolních trochu oprýskaných stěnách. Teta si možná mohla najít trochu lepší bydlení, ale nic proti gustu. "Jak je na tom Lizzie?" vzpomněla jsem si najednou na druhé dvojče, které celé to náročné kouzlo poměrně těžce neslo.

Josie jenom přikývla, ačkoliv tentokrát už bez úsměvu. "Už je jí líp. Konečně přestala zvracet. Té síly na ni bylo prostě trochu moc, ale bude dobrá. Odpočívá," starostlivě se pousmála. Ať se ty dvě hašteřily sebevíc, nikdy na sebe nedaly dopustit a chránily jedna druhou. Přesně tak, jak by to měla rodina dělat. A já byla šťastná, že jsem do jejich rodina mohla patřit - alespoň částečně. "Mám ještě jeden dotaz," promluvila nakonec znovu a zdálo se, že neví, jak ho správně položit. Kousala si ret a já začínala být nervózní. O co asi mohlo jít? "Ty a Kai... no... mezi vámi něco bylo?" dostala ze sebe nakonec.