Zrození bestie [TVD/TO FF] ✔

26. kapitola - Sbohem, holčičko

Děti budou pro své rodiče vždycky princové a princezny, ať se děje cokoliv. Celý život se je snaží chránit zuby nehty. Bojují jako lvi za jejich štěstí a zároveň trpělivě otírají jejich slzy. A pokud selžou, ze světa se vypaří veškeré pohádkové kouzlo a zbude jenom bolest. Pak už jenom zbývá doufat, že polibek z pravé lásky je silnější, než smrt. 

Pohled Caroline

Už dobré dvě hodiny jsem se neustále vracela k oknu a vyhlížela návrat svých dcer. Nedokázala jsem se zbavit tísnivého pocitu, který mi ležel na hrudníku. Bylo to jako neblahé tušení něčeho zlého. Ten pocit ještě zesílil ve chvíli, kdy za oknem začalo hustě pršet. Vůbec jsem nechápala, proč na mě zrovna dnes ležela taková tíha. Nebylo neobvyklé, že se děvčata nevrátila před setměním - už to nebyly malé děti.

„Takhle to nejde. Musím se po nich jít podívat, Ricu," křikla jsem směrem k obývacímu pokoji a sáhla pro bundu na věšák. Nedokázala jsem to vydržet a musela něco dělat. Cokoliv. I kdyby to mělo znamenat bloudění po městě v dešti. Žádná z nich mi totiž nezvedala telefon a to mě znervózňovalo ještě víc.

„Půjdu s tebou," zvedl se Alaric okamžitě z křesla a připojil se ke mně v chodbě. I on byl dneska až podivně neklidný. Ačkoliv v jeho případě za to zřejmě mohl fakt, že měl každou chvilku dorazit Klaus a přivézt zpátky Hope.

Dovolila jsem si ještě jeden pohled z okna, když jsem si oblékala kabát, a zahlédla matnou siluetu kráčející v hustém dešti. Zaostřila jsem pečlivěji a rozeznala mužskou postavu, která držela něco v náručí. Už tehdy se mi hrudník sevřel strachy. Jako ve snách jsem přešla blíž ke skleněné tabuli a sledovala, jak se silueta vynořuje na světle. Během pár okamžiků jsem poznala Kola. Šel pomalým krokem přes naši zahradu a v náručí držel... „Pane bože," dostala jsem ze sebe překotně a bez dalšího váhání se rozběhla ke vchodovým dveřím. Nemotorně jsem se je snažila odemknout a vyběhla ven okamžitě, jakmile se mi to povedlo.

Po pár krocích už jsem s jistotou jsem rozeznávala dívku, kterou držel v náručí. Nohy ohnuté v kolenou se pohybovaly jako kdyby šlo o hadrovou panenku. Stejně tak bezvládné ruce roztažené naznak a nakonec zakloněná hlava se záplavou zlatých vlasů. „Lizzie!" vykřikla jsem a během okamžiku stála před nimi.

„Mrzí mě to, Caroline. Tohle jsem nechtěl," zamumlal Kol. Jeho hlas byl podivně zastřený a já si byla naprosto jistá, že kapky, stékající po jeho tváři, nebyly déšť. Ještě, než jsem stihla jakkoliv zareagovat, klesl na kolena, ale mou holčičku stále pevně držel v náručí. Teprve teď jsem si všimla hlubokých ran na jeho zápěstích, které se nehojily, a nezdravě bledé barvy v obličeji. Co se proboha mohlo stát? V první chvíli mě ani nenapadlo ho z ničeho obvinit. Najednou to byl v mých očích jenom osmnáctiletý zoufalý kluk, ne tisíciletý násilnický upír.

Nad tím jsem ovšem neměla čas přemýšlet, protože tady šlo o Lizzie. Okamžitě jsem si klekla k zemi naproti Kolovi a odhrnula vlasy z jejího obličeje. Nic v životě vás nepřipraví na takový pohled. Na vaše bezvládné dítě, jehož oči sledují nebe se slepým leskem. Pootevřené rty, které jsem tolik let opatrovala, byly najednou mrtvolně bledé, stejně jako celá její tvář. „Bože, Lizzie," vydralo se ze mě spolu s hlasitým vzlyknutím. Stále mi to asi tak úplně nedocházelo. Možná to byl jen špatný vtip. Nebo noční můra a já se z ní musím brzy probrat. Tohle totiž nemohla být skutečnost.

To už u nás byl ale i Alaric, který doběhl celý udýchaný a na chvíli zůstal stát přímo nad námi. S široce otevřenýma očima sledoval obličej své nezletilé dcery, který už ztratil veškerou barvu. Oči se mu začaly plnit slzami ještě dřív, než se vrhnul na zem a zoufale vytrhl Elizabeth Kolovi z náruče. Okamžitě si jí přivinul k hrudníku a rukou jí zajel do vlasů. „Holčičko moje," zašeptal a zabořil obličej do těch blonďatých kadeří. S hlasitým zaštkáním si přitáhl její tělo ještě pevněji do náruče a zoufale s ním kolébal sem a tam.