Banshee

8. Julian

Další kapitola :)

 

Netušil, že asistované přemístění je tak nepříjemné. Přišlo mu to jako věčnost, než konečně přestal mít pocit, že ho silou tlačili do úzké průrvy, kam se rozhodně nemohl vejít, ale jeho tělo mělo jiný názor. Po chvíli ucítil pevnou zem pod nohama a svět kolem zase nabyl pevných obrysů. Těžce dopadl na kolena a taška, kterou držel v ruce mu vypadla a všechen obsah se vysypal po zemi. Bylo mu to jedno, protože dnes už po druhé, bojoval se svým bouřícím se žaludkem. Na rameno mu dopadla mozolovitá studená dlaň, pevně ho sevřela, snažíc se mu pomoct zpět na nohy. I přesto jak mizerně se cítil se té paži vytrhl a snažil se na nohy dostat sám, šlo to ztuha, ale nakonec se mu to povedlo. Trochu váhavě se podíval na svůj doprovod. Oba se tvářili dost zvláštně, Lupin měl v obličeji vypsaný výraz pochopení a Sirius se tvářil dost vztekle. Rázně se k Harrymu rozešel a do rukou mu vrazil tašku s nešikovně poskládanými věcmi. U toho vypadal, jakoby ho chtěl na místě proklít nějakou hodně ošklivou kletbou. Říct, že byl Harry zmatený jeho chováním bylo slabé slovo. Co se mohlo za tu chvíli stát, že ho to tak naštvalo? Choval se úplně jinak, než tomu bylo na Příčné Ulici. Nabízí se tudíž otázka - proč? Sirius mu na to dal odpověď téměř vzápětí. „Remusi, mohl bys tohohle prašivého Zmijozela odvést? Nejsem si jistý, jestli bych od něj něco cestou nechytil." Než se kdokoli stačil k tomu vyjádřit, otočil se na patě a rychlým krokem si to zamířil do hradu. Harry se za ním zamyšleně díval, tak trochu mu to bylo jasné. Viděl uniformy se znakem, když sbíral věci ze země a asi z důvodu, který Harrymu nebyl známý, měl pifku právě na Zmijozel. Proto ta změna chování, ale třeba se plete kdo ví. „Musíme jít, pane Morteme," přerušil jeho myšlenkové pochody Lupin s jasným naštváním v hlase. Harry tedy vykročil k otevřené bráně, kterou za sebou zřejmě nechal rozzuřený Black otevřenou. Čím víc se blížili, tím víc musel Harry žasnout. Hrad byl obrovský. Vypadal, že žádná síla na světě ho nedonutí ustoupit. Když on sám nechce. Zkrátka to vypadalo, jako by tu stál odjakživa. Na rukách se Harrymu tvořila husina z toho, kolik magie tohle místo oplývalo. Samotná magie zakladatelů ihned poznala, že není jen obyčejný kouzelník a rozhodovala se, jestli je bezpečné ho vpustit do hradu. Vnitřně prohlédla jeho kouzelné jádro i samotnou Banshee. Pak magie hradu ustoupila a utočila magie všech čtyř zakladatelů. Útočili spolu tak dlouho, dokud se jim Banshee nepodřídila a neslíbila, že nikomu z tohoto hradu neublíží. Harry mohl je tiše přihlížet a vycítit, která magie patří komu. První, kdo zaútočil byl Godrik Nebelvír. Jeho magie, byla horká zbrklá, slibovala Banshee smrt jestli to, co slíbila poruší. Další magie byla čistě upřímná a neutočila zprudka, spíš Harryho tělo jen lehce pohladila Helga z Mrzimoru. Jako další ze zakladatelů byla Rowena z Havraspáru, ta šla na to chytře, nejprve si prohlédla Harryho magické jádro a donutila Harryho se jí plně otevřít. Když zjistila, co potřebovala, prostě Harrymu popřála hodně štěstí. Poslední magie byla pro Harryho nejhorší. Salazar Zmijozel si žádné servítky nebral. Nejen že napadl jeho jádro i Banshee, ale rozhodl se prohlédnout i Harryho vzpomínky. Jeho magie byla chladná jako led. Bylo to jako se potopit do ledové vody s ledem s tím, že v ní už navždy zůstanete bez možnosti se bránit. Ale i tady nakonec prošel. Osobně si myslel, že mu pomohlo to, že bude v té samé koleji, co Salazar Zmijozel založil, nahlas to ale nepřiznal. Mezitím co ho z koumali, Harry zjistil, že hrad a magie jsou přímo na sebe napojeny a jeden bez druhého neexistují. Vstup mu byl od všech čtyř nakonec povolen, Harry upřímně poděkoval a vrátil se zpět do svého plného vnímání. Na venek nebylo vůbec poznat, že Harry Mortem prošel svou životní zkouškou. Normálně kráčel k bráně se svým učitelem po boku. Došli až do vstupní síně, kde na ně čekal blonďatý chlapec ve Zmijozelském hábitu s mírně nafoukaným výrazem. Asi si o sobě hodně myslel, protože na ně na oba koukal dost z vrchu. Navíc si Harryho od hlavy až k patě změřil znechuceným pohledem, jako by byl jen hmyz, co je potřeba zašlápnout. Na Lupina slušně kývl, ale asi jen proto, že je tu učitelem. Ten mu to zdvořilé gesto oplatil. Počkal až k němu dojdou než začal mluvit. „Dobrý den pane profesore, mám Vám od pana ředitele vyřídit, že děkuje a že na vás čeká v ředitelně, já se zatím mám postarat o Mortema." Profesor Lupin kývl a otočil se k překvapení Harryho přímo na něj. „Je na čase se rozloučit, pane Morteme, doufám, že se Vám v Bradavicích a nové koleji bude líbit. Kdybyste cokoliv potřeboval, neváhejte se na mě s čímkoli obrátit." Pak se na Harryho naposledy usmál a odešel. Harry se za ním díval, dokud mu nezmizel za rohem. „Doufám, že ty jeho kecy nebereš vážně, za hodinu si na tebe ani nevzpomene a bude tě brát jako dalšího Zmijozela." Řekl Draco poměrně zahořkle. „A teď pojď, nemám času na zbyt."Chytnul ho Draco za paži tak zhurta, že div Harrymu nevypadla taška z rukou. „Už teď máme zpoždění," řekl a tahal Harryho za paži, dokud se nerozešel dostatečně rychle. Šli poměrně dlouho a Harry se snažil zapamatovat si cestu, ale čím víc odbočovali, tím víc se Harry ztrácel, když pak na něj Malfoy začal mluvit vzdal to úplně. „Nechápu, jak tě Moudrý klobouk mohl zařadit do Zmijozelu, musel být úplně na mol, jinak to není možný." V šedých očích bylo jasně vidět znechucení. „Řekni Morteme, jsi aspoň čistokrevný?" Harry po něm střelil ledovým pohledem a o to ledovějším tónem odpověděl. „Nevím, své rodiče neznám a rodokmen mi zapomněli přibalit s sebou. Promiň mi to zklamání." Draco poznal, že přestřelil, proto se na chvíli stáhnul. Nepromluvili spolu, dokud nedorazili ke kamené zdi. „Tohle je vchod do Zmijozelu," poukázal rukou Malfoy a na Harryho zmatený výraz se dal do vysvětlování: „Je za tou zdí, musíš znát heslo, jinak tě ta zeď nevpustí i kdyby ses na hlavu stavěl. Heslo pro tento týden je Zelené kapradí." Jen co to Malfoy dořekl, zeď se rozestoupila a odhalila obyčejné dřevěné dveře. „Každý týden se heslo mění, doporučuju ti ho zjistit si ho u primusů." Dodal Malfoy a tvářil se u toho jak kdyby dělal Harrymu bůh ví jakou laskavost. Harry skoro po celou dobu mlčel a snažil se, aby mu neutekla žádná důležitá informace, protože Malfoy nevypadal, že by věci opakoval dvakrát. Pravda zas je, že moc užitečných věcí neřekl. Blonďatý chlapec vzal za kliku, otevřel a aniž by se podíval, jestli ho Harry následuje vešel. Ten ho následoval bez zaváhání a první co uviděl když vešel dovnitř byly schody. Místnost navíc působila temně, za okny nebylo nebe, ale voda. Divné. Pomalu sešel schody a dával si dobrý pozor, aby nedal na sobě znát žádný z pocitů, co právě teď cítil. Nesměl na sobě dát znát žádnou slabou emoci, jinak ho budou považovat za slabocha. Tak se k němu budou poté i chovat. Naschvál se proto podíval do každé tváře, která ho tak upřeně pozorovala. Ukazoval, že se jich rozhodně nemíní bát. Většina mu pak věnovala přikývnutí a dál si ho nevšímala. Našlo se ale pár, co se tvářili nenávistně i po té, co se ukázalo, že jim pohledem neuhne. Do zorného pole se mu dostal Malfoy a zaměřil svou pozornost tedy na něj. „Na, tady máš." A strčil mu do takhle plných rukou ještě knihu. Harry to nečekal, takže mu zákonitě všechno spadlo. Celá společenská místnost se začala smát. Harry propálil blonďáka zlým pohledem, ten si z toho ale nic nedělal a smál se s ostatními jako pominutý a v očích měl jasně vypsanou škodolibost. Tohle mu stoprocentně neprojde, slíbil si v duchu Harry a klekl si na zem, aby mohl vše pohodlně sesbírat zpět do tašky. Nešlo si nevšimnout, že hodně přísad do lektvarů je zničeno. Mohly přežít tak jeden pád, ale druhý byl na ně asi moc. No, nedalo se nic dělat, bude si muset vystačit jen s tím, co má relativně v pořádku. Nevnímal dění okolo a plně se věnoval sbírání věcí ze země. Takže, když chtěl konečně sebrat poslední knihu, která za všechno mohla, někdo mu div nešlápl na prsty. Mrštně stačil uhnout a díky tomu se černá polobotka ocitla na knize, místo na jeho prstech. Harry se vztekle podíval nahoru na majitele boty a setkal se s brčálově zelenýma očima, které přetékaly nadřazenosti a nenávisti. Harry se rychle narovnal, aby mu nemusel čelit ze země. Musel uznat, že ten kluk, co si dovolil mu šlápnout na knihu byl hezký, ale jen na venek. Uvnitř byl zkažený. Měl podobnou výšku jako Harry a havraní vlasy rozházené do nedbalého rozcuchu. Tím ale veškerá podoba mezi nimi končila, zatímco Harry byl hubený a bledý, dotyčný byl pravý opak. Tělo měl svalnaté a opálené do bronzova. Navíc to vypadalo, že vede celý Zmijozel. Stačilo se lehce podívat kolem a všichni měli v očích vypsaný strach, nebo obdiv. Teď ale chlapeček tvrdě narazí, Harry nikdy nebyl, ten kdo se leknul arogantního blbce a tenhle model byl přímo ukázkový blbec. „Mohl bys dát tu nohu z té knihy?" Řekl Harry tvrdě, ale slušně. Ten kluk se začal hlasitě smát. „Co si o sobě myslíš, ty brejloune?! To, že ti stojím na knize by pro tebe měla být pocta!" V hlase mu znělo jasné pobavení a bylo vidět, že mu publikum dělá dobře. Rozhlížel se totiž kolem sebe, aby viděl, jestli to všichni sledují a baví se stejně dobře, jako on. „Zdá se, že ti někdo nevysvětlil, jaká pravidla tu vládnou. Draco?" Pokračoval ve svém divadýlku a otočil se přitom na zmiňovaného. „Juliane, jak jsem to měl asi stihnout? Přišel sem před pěti minutami." Nenechal si to líbit Draco. „Když ti to tak vadí, tak mu je řekni sám." Dodal mírně naštvaně Draco a mávnul rukou směrem k Harrymu.