Publikace stvořená zejména pro filtraci všech emocí a myšlenek autorky, také však pro samotné čtenáře příběhu Dracula.
Jak to vypadá za oponou tvorby tohoto příběhu? Co se autorce honí hlavou? Nad čím právě přemýšlí, na čem stojí, co jí zrovna dělá...
Znáte ten pocit, kdy máte za celý den jedinou přednášku, k tomu ještě na 7:30 ráno, cvičení vám odpadne a šlus? Ne? No, jednou určitě poznáte. Jelikož jsem takové moc krásné ráno měla (komu se chce vstávat v šest, aby šel v devět zase na kolej) a obědvat v jedenáct fakt nehodlám, musel se nějak zabít čas. Zabíjet čas na vysoké je celkem dřina, když ještě nemáte moc věcí k učení.
Inu, skončila jsem ve Starbucks, protože proč ne. To je dneska přeci „in". Jakmile jsem na netu našla informace k našim budoucím praxím, skácela jsem se z tamější vysoké židličky na zem. Raději jsem tedy pozavírala ošklivé lišty týkající se školy a rozepsala si novou kapitolu Drákuly. Jenže já prostě v té kavárně nemám vůli sedět, když už nic nejím nebo nepiji. A Starbucks je dosti drahý, jakožto chudý vysokoškolák nemáte peníze na rozdávání, no...je čas jít o dům dál.
A to bych nebyla já, abych neprolustrovala knihkupectví! Už před svou zastávkou na Chai Tea Latte jsem prošmejdila Dobrovského, kde jsem našla fakt boží knihy. Ale chudý student má smůlu. Ještě jsem očíhla NeoLuxor a opustila Karolinu s pocitem zmaru, protože tolik knih bych chtěla a mám tak s bídou na jednu.
Poblíž menzy (ta je taky naprosto boží, člověk by nečekal, že se chudý student v rámci menz tak královsky nají) se ovšem tyčí Knihcentrum. Čtyři patra knih! Čtyři! Chápete to? Čtyři! No prostě hotový ráj!
Po zjištění, že všechna knihkupectví totálně diskriminují sociální pedagogiku, ale nabízí milion knih o sociálních pracích, jsem se vykašlala na snahu hledat něco do školy a zabrousila k oddechovější četbě. Zlobu od Cartera neměli. Smutné. Zato jsem ale prošmejdila historická fakta a prózu, kde jsem si poplakala nad tím, že chudý student nemá na naprosto dokonalé knihy o válce růží a Tudorovcích. Život je krutý. Přesunula jsem se tedy k fantasy knihám, kde jsem...kde mě to celkem vyděsilo, ale konečně jsem aspoň viděla toho Zaklínače! Odškrtávám si to ze seznamu. Nemám páru, o čem to je, ale viděla jsem knihu. Heč!
Hned vedle ale byly...tadá, horory! No není o čem. Mé nadšení ale velmi rychle vzalo za své, když jsem viděla jeden regál obložený, čím jiným, Upířími deníky! Chudý student by to rád podpálil, ale na odškodné by neměl. Sám ďábel mě chránil, že mi do cesty nepřihrál Twilight. To bych už s křikem utekla. Zálibně jsem ale pozorovala ta čtyři vydání Drákuly. Jo, čtete správně. Stefana a Damona tam jsou tři prdele, ale Drákula je tam jen po čtyři kusy. Chudák Bram Stoker, jak dopadl.
No jako nedivte se, že jsem skončila u upírů. To je teď přeci můj svět. Jak jsem tak zálibně sledovala ty čtyři knihy (Drákulu doma mám, nebyl tedy důvod plakat, že si to nemohu dovolit), očička mi zabrousila kousínek vedle, kde na mě koukala malá černá knížečka. Zaujatě jsem se vytáhla na špičky a chtěla jsem utéct, když jsem viděla nápis: Originální upíří deníky. Raději jsem se vzdálila, ale stejně mě to k tomu regálu zase dotáhlo. Tak jsem se na tu knížečku zaměřila trochu více a všimla si, že pod tím názvem stojí: Hrabě Dracula. Neprozkoumat to by bylo kacířství!
Lidi, to je něco tak božího. Jakmile jsem to otevřela, skoro jsem se smíchy válela po zemi. To je prostě něco dokonalého. Ono to má dokonce černé stránky. No není krásná?
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Vlad se nám rozhodl sepsat si deníček, protože ho štve, jak z něj všichni profitují. To asi nemá rád ani mě. Je to vtipné, ironické, originální...no, přečetla jsem to hned, i když bych měla číst knihu do Literatury pro děti a mládež. Ale nemohla jsem odolat. Číst si o sezení pro upíry s názvem Stop sání, o tom, jak Vlad sepisuje návod na ušití a správné nošení pořádného pláště, k tomu ještě proklíná svou Mutti, načež se vzteká nad tím, že jej odmítli v módním časopise, kde chtěli hezounka na styl dnešních rádoby upírů (naprosto chápu Vladovo rozhořčení), přičemž se dopracujete k fotografii celého klanu v podobě siluet, kde na zemi sedí urna jakožto Vladův Vatti...to prostě nedokážete odmítnout, i kdybyste chtěli. Ale kdo by chtěl že jo.
Rozhodnuta si tuto knížečku pořídit, vydala jsem se k příslušným regálům pátrat po něčem o upírech. Prostě pořádná literatura, abych si něco načetla a případně použila či poupravila v příběhu. Dopadlo to velmi neslavně. Našla jsem jednu tlustou bichli o čarodějnictví, další dvě o tom, jak se naučit čarovat, magii pro denní použití, jedno voodoo, ale upíři nikde. Tarot mě nezajímal a kromě té trošky o čarodějnictví už žádné nadpřirozeno. Smutně jsem se otočila a odkráčela k pokladně. Aspoň jeden úlovek jsem si přeci jen odnesla!
Co z toho vyplývá? Upíři jsou buď ničeni moderní dobou, kde si dívka žádá slaďouškého hrdinu, nebo v tom knihkupectví ani nejsou. Jen ten Stokerův Dracula se nám drží. Zbytek, co jsem tam našla, to nebyli ti upíři, co bych chtěla. Je to smutné. Třeba jednou za mnou přijde moje dítě (které ani mít nebudu) s otázkou: „A mami, proč v té knize ten upír na slunečním světle shořel? Oni se přeci třpytí."
A maminka bude tiše v koutku plakat, kde je ta doba, kdy byli upíři krvelačná stvoření, kterých se lidé báli.
