Pomsta †NO2

Slib

Ondra

Od chvíle, kdy jsem viděl holku, do níž jsem byl zamilovaný už několik let a téměř stejně tak dlouho mi trvalo, než jsem odhodlal jí to dát najevo, odjíždět na motorce těsně po tom, co pohřbila svého posledního nejbližšího příbuzného a donutila mě slíbit, že ji nebudu ani hledat a ani jí volat, uběhl zhruba týden, když jsem svůj slib porušil. Měl jsem jí být v nejtěžších chvílích oporou. Měl jsem tu být pro ni. I kdyby jen tím, že udělám to, co po mně žádala. Ale jak jsem mohl? Jak jsem jí sakra mohl být oporou, když jsem ani nevěděl, kde je? Co dělá? Nebo jestli ještě vůbec žije?

Rodičům ani nepřišlo divné, že jsem sabotoval školu. Bylo sice před Vánoci, ale nikdo mi to nemohl mít za zlé. Během chvíle jsem přišel o několikaletého přítele a vzápětí svým způsobem o přítelkyni. A dá se říct, že i o bratra. O Jerryho.

Každý jsme se s tím vyrovnával jinak. Pořád si přesto troufám říct, že na tom byl líp než já. Možná to teď vyzní dost hnusně, ale jemu se vlastně vyklidilo pole. Jasně, měl Lucase rád a to všechno, ale pokud šlo o Nikol, která ho okouzlila doslova a do písmene na první pohled – kdybych já to samé nezažil s Andy, jeho lásku na první pohled bych mu nevěřil – tam pro něj nebyl Lucas ničím jiným než konkurencí. Možná právě díky ní se přes tu událost můj bratr ale přenesl lépe. On měl v Nikol někoho, kdo tu pro něj byl. Respektive spíš měl on pro koho být. Protože Nikol ho potřebovala. Vlastně na tom byla podobně jako já. Jen s tím rozdílem, že jí neumřel kamarád a neztratila se holka, ale ztratila se jí kamarádka a umřel jí přítel. Nebo kamarád s výhodami, či jak to mezi sebou měli. A možná právě díky Nikol si Jerry udržoval jakž takž chladnou hlavu.

Já neměl nic. S Andyiným odjezdem jako bych přišel o všechno. Můj svět se zúžil na úplné minimum. Základní lidské potřeby. Hudba. Mobil. Mobil, jehož displej jsem neustále hypnotizoval, jako bych tím mohl zvýšit šanci, že se rozezvoní a vykoukne na mě Andyina rozesmátá fotka. A pití. Několikrát, ve své světlejší chvíli, jsem postřehl, jak mi otec doléval sklenku. Něco takového by za normálních okolností rozhodně neudělal. Jeho matka byla alkoholička. Proto byl on sám abstinent a proto nechtěl, abychom se s alkoholem nějak důvěrně seznámili já s Jerrym. Ale doléval mi. A to samo o sobě muselo svědčit o tom, jak jsem byl v háji.

Ten den, kdy jsem porušil svůj slib, byl, nebo mi tak alespoň připadal, horší než ty předchozí. S kocovinou jsem problém neměl – za to jsem vděčil játrům a tomu, že jsem se v lihu prakticky koupal. Ten den ale bylo něco jinak. Možná to bylo to, že rodiče někam zmizeli. Možná to bylo tím, že byla špatná konstelace hvězd. Možná na tom svou zásluhu měl fakt, že se z televize, kterou měl zapnutou Jerry, začaly linout tóny jedné z Andyiných oblíbených písniček. Každopádně poté, co jsem nechal sklenku explodovat v ruce – vyvolalo to jen další nepříjemné vzpomínky, protože když se mi to stalo posledně, den po Andyiných narozeninách, neudržel jsem se kvůli tomu, že se možná vyspala s Dannym. Andy ale říkala, že k ničemu nedošlo, a já jí bezmezně věřil – a zabodlo se mi do ní několik střepů, zbaběle jsem utekl. Na střechu. Vážně, cítil jsem se strašně. Na střeše jako by bylo něco jinak. Bylo to moje útočiště. I když o něm ostatní z mé rodiny věděli, nikdo sem za mnou nikdy nechodil. Podíval jsem se pod své nohy. Jeden krok. Jeden jediný malý krůček a všechno by se tím mohlo vyřešit.

Co mě donutilo neskočit? Andy. Sice jsem nevěděl, jestli je živá, nebo ne, ale byla to právě představa, co by dělala, kdyby se vrátila a zjistila by, že vedle hrobu její rodiny je další s mým jménem, mi v tom pošetilém chování zabránila. Už ale nedokázala zastavit mou ruku, jež v kontaktech v mobilu našla její jméno a přiložila mi přístroj k uchu.

Těch několik vteřin, kdy se kromě bzučení signálu a občasného tónu označujícího vyzvánění neozývalo vůbec nic, by klidně mohlo soutěžit v souboji o nejnepříjemnější okamžiky mého dosavadního, a bylo by žhavým kandidátem na vítěze.

Nevím, co jsem si od toho sliboval. Že to vezme? Jo. Přesně v to jsem doufal, i když jsem byl svým způsobem smířený s tím, že se to nestane. Přesto to tak bolelo. Ačkoli ten pocit by se mnohem spíš, než k bolesti jako takové dal přirovnat k nafouknutému balónku uvnitř hrudi, v místě, kde by mělo být srdce. Moje ruka klesla a musel jsem se obejmout rukama, jinak bych se asi rozpadnul. Nešlo to vydržet. Už mě nic nedrželo.

Jen jedna jediná myšlenka. Jediná vzpomínka. Na odpoledne, kdy jsem Andy vytáhl do parku na piknik a ona, tehdy ještě zamilovaná do Dannyho, ačkoli už to bylo po tom, co jsem jí já sám řekl, co k ní cítím, právě svého přítele viděla s jinou. Se Sárou. Ale o to nešlo. Šlo o okamžik o několik minut později. Byla na tom hodně špatně. Opravdu hodně špatně. Tehdy jsem si myslel, že když mě požádala, abych si lehnul k ní na gauč a zůstal u ní a ona se mi stulila do náruče, načež mi řekla, že mě má ráda, musela být hodně mimo. Teď jsem to ale začínal chápat. Možná jsem jen nebyl tak citlivý jako ona, a proto jsem potřeboval mnohem větší ránu, abych se dostal do stejného rozpoložení. Ale ona na tom tehdy byla podobně, jako já teď. Ve stavu absolutního dna, jaké si v tu chvíli člověk může představit. Jistě, absolutní dno to nebylo. Tam člověk neklesne nikdy. Ale já tam pro ni tehdy byl, abych jí pomohl odrazit se. Já byl teď sám a ona pode mnou tím, že mi hovor nevzala, naopak jen vykopala další propast.

Opět jsem stál na samém okraji střechy, už byla tma a ulice by se nebýt všudypřítomného pouličního osvětlení topila v temnotě, když se ozval zvuk motoru. Poznal jsem ho. Byla to Jerryho mašina. A to mě donutilo vrátit se zpátky do domu, do kuchyně, a dolít si sklenku, místo abych ten poslední krok prostě a jednoduše udělal. Nevím, co mě k tomu vedlo. Možná pomyšlení, že bych bratrovi dost ublížil, kdyby mě našel rozmázlého před vchodem. Anebo jsem se k tomu prostě nedokázal odhodlat, bál jsem se a byl prostě a jednoduše srab, že jsem to nedokázal.

A ve chvíli, kdy Jerry vešel do kuchyně i s Nikol, jsem za to byl docela rád. Protože kdybych to udělal, ublížil bych tím i jí. A já nechtěl ubližovat dalším lidem. Dost možná jsem totiž ublížil Andy, když jsem jí, i přes svůj slib, zavolal. A to jsem si zkrátka nemohl odpustit.

V tu chvíli jsem doopravdy pochopil, jak se cítila Andy, když mi přiznala, že mě má ráda. Protože já sám jsem uchopil do dlaní Nikolinu ruku a začal mluvit.