Druhá tvář Černého kocoura

6.12.

,,Venku je docela zima."
Poznamenala a já překvapeně otočil hlavu za jejím hlasem.
,,Ty se mnou mluvíš? Já jen,že to je první věta, kterou jsem od tebe za posledních deset hodin slyšel."
,,A ty se divíš? Naprosto bezdůvodně jsi po mně vyjel a urazil mě."
,,Omluvil jsem se ti a nebylo to schválně. Je mi opravdu líto, že jsem tě rozbrečel."
,,Možná by pomohlo kdybys řekl důvod proč  se tak měníš z milého na zlého, tak by pro mě bylo lepší ti to úplně odpustit."
,,I na tohle přijde čas."
Ujistil jsem ji, ale mluvit se mi o tom nechtělo. Bylo to až moc osobní a vykládat to kdovíjaký holce, kterou znám necelý tři dny? Ne, díky.

,,Co bys chtěla dělat? Poslední hodinu si čteš časopis, který držíš vzhůru nohama a já se tu koukám na tvůj dům."
Tak roztomile se začervenala a odhodila časopis.
,,Nemám tušení, abych se přiznala. Nechceš něco vymyslet?"
V tu chvíli mě něco napadalo.
,,Pojďme bruslit!"
Ale Mari zbledla.
,,Ty to neumíš viď?"
Zavrtěla hlavou rudá jak rajče. Mávl jsem rukou.
,,Nevadí, naučíme."

O dobrou hodinku později plnou přemlouvání, hádky, záchvatu paniky a hledání věcí na sebe jsme došli ke kluzišti.
,,Nervózní?"
,,Kup mi čtyři punče a budu krasobruslařka."
,,A budu riskovat, že mě plánuješ."
Pousmála se a šla si půjčit svoje brusle.

,,A teď se mě chytni a pomalu pojď za mnou."
,,Vždyť to bude klouzat!"
,,Hlavně klid. Normálně za mnou pojď."
Snažil jsem se mluvit klidně a povzbudivě se usmívat. Mari se vydala velmi pomalu první nohou prozkoumat led. Když už byla jednou nohou na ledě, přidala druhou a stála.
Ne však na dlouho. Podklouzly jí nohy a v náhlém zmatku se mě chytila za rukáv bundy. Než jsem stihnul cokoliv udělat, leželi jsme na zemi oba.
,,Jsi v pořádku? Omlouvám se, jsem nemehlo."
,,To nemůžu popřít." Usmál jsem se a čekal dokud ze mě nesleze.
,,Zkusíme to znovu."
Chytil jsem ji za obě ruce a jel pozadu. Mari sledovala svoje nohy a pomalinku jela. Zkusila se narovnat, ale zavrávorala a křečovitě se mě chytla.
,,Je to těžší než vypadá."
,,Ale jde ti to skvěle."
,,Nevymýšlej si."
Riskovala na mě jeden pohled a pak zpátky na nohy.
,,A teď sama."
Povolil jsem stisk a ona začala viditelně panikařit.
,,Opovaž se mě pustit!"
To jsem však už jel okolo celého kluziště a užíval si rychlosti. Marinette, když zajistila, že drží vzduch, zavrávorala a tak tak se udržela na nohou.
,,Já jedu kocoure?" Sledoval jsem, jak se pomaličku jak nejvíc to šlo, blíží k zábradlí. Než tam však štíhlá dojet, popadl jsem ji a stáhnul ji zpět doprostřed kluziště.
,,Ááá!! Pusť mě! Tedy nepouštěj!"
Smál jsem se jejímu strachu, ale ona nevypadala dvakrát nadšená.
,,Jsi šílený!"
Pokrčil jsem rameny a dál se smál. Držel jsem ji za jednou ruku a ona se dál snažila držet rovnováhu.
,,Padám!!"
A než jsem stihl zareagovat, ležela na zemi vedle mě.
,,Asi mám zlomenou každou kost v těle, je mi vedro a buší mi srdce jako splašené, ale sakra! je to skvělý."
Začal jsem se smát nahlásit a bylo mi jedno, že ležím uprostřed zimního kluziště a lidi se na nás divně dívají.

Čáu😂😊 další kapitolka a bruslení. Kdo už byl bruslit někde u vás v okolí? Já jsem hrdý nadšenec a bruslím kdykoliv se dá. 😇😆

Tak se pochlubte a zítra ahoj❤🎁