Druhá tvář Černého kocoura

11.12

Pomalu jsem otevřel oči a rychle je zavřel, světlo a Marinette.
,,Proč mě děsíš? Chci spát."
,,Jen jsem tu tak potichu seděla a sledovala tě a najednou tě děsím?"
Zasmála se a já si uvědomil, že už spát nebudu.
Zašel jsem do koupelny si vyčistit zuby.
,,Kolik je hodin?"
,,Jedenáct."
Marinette na mě zase upřela svůj modrý pohled.
,,Jsi sakra nedočkavá."
,,Jenom když jde o něco, co mě sakra moc zajímá."
,,Tak já tě tolik zajímám?"
,,Tss, aby se ti nezvětšilo ego. Zajímají mě tvoje zvláštní změny nálad."
,,Tak to abych začal."
Její prosebný pohled ani nepotřeboval komentář. Odkašlal jsem si.
,,Všechno to začalo zcela nevinně prvního prosince. Byla bouřka a padal sníh. Vítr svištěl a snažil se dostat dovnitř vší silou. Já byl u sebe v pokoji a sledoval televizi. Někdo zazvonil a tak jsem šel otevřít."
,,Kdo tam byl?"
Byla tak strašně nedočkavá až jsem měl co dělat abych se nesmál.
,,Kdybys mě nechala mluvit tak se k tomu dostanu."
,,Už mlčím."
Naznačila zamčená ústa.
,,Abych pokračoval. Když jsem otevřel dveře, spatřil jsem vysokou a štíhlou ženu ve fialovém, vypadala zvláštně jako z jiné doby a mě přejel mráz po zádech. Už od pohledu působila tajemně a nebezpečně. Přišel můj otec. Chladně se jí zeptal co potřebuje, ale ona byla klidná a s odpovědí si dala na čas. Oblohu proťal obrovský blesk a já spatřil její temné oči. Pomalým, tlumeným hlasem vyřkla jméno mého otce a řekla, že si jde pro něj, že spáchal dost zločinů na lidech."
,,Ty si nepamatuješ jméno svého otce ani to svoje?" Byla zmatená, ale já ji pohybem ruky uklidnil.
,,Dostanu se k tomu. Můj otec zachoval klid a upřel na mě svůj chladný pohled podobný té ženě venku. Chlapče, řekl s ledovým klidem je mi to líto, ale jsi zlý. Nechováš se dobře k lidem, já ti to říkal. Jsi krutý a vládneš strachem. Budeš mi chybět. Doteď slyším jeho hlas bez jediné emoce v hlavě jako by mi to šeptal do ucha.
Ta podivná žena se na mě otočila a zeptala se jestli jsem to já a můj otec rychle přisvědčil než jsem mohl říct pravdu. Bolelo to, trhalo mi to srdce.
Mému otci ta žena řekla ať uteče, že nechce vidět to, co se se mnou stane. Jakmile to odřekla, otec se ani neohlédl a já zůstal napospas podivné osobě."
,,Tvůj otec je krutý člověk."
Kroutila nesouhlasně hlavou Mari a já sklopil oči, teď přicházela ta nejhorší část.
,,Řekla ať se jí podívám do očí a já poslechl. Zeleně se zableskly a já s hrůzou sledoval jak z jejího těla proudí do mě zelené světlo, démon. Strachy jsem se třásl a žena mi řekla, že už není úniku. Měl jsem se prý chovat líp. Slzy jsem zadržoval jen silou vůle. Ta věc mi kradla dobré vzpomínky a emoce a nahrazovala je prázdnotou.
Máš v sobě démona zloby řekla hrozivým hlasem odteď tě každou vteřinou bude démon požírat zevnitř. Tvoje vzpomínky, štěstí, dobré emoce a radost. Tohle všechno nahradí prázdnotou a čirým zlem. Budeš se měnit v netvora toužícího, aby ostatní trpěli. Bude chtít strach a ty ho nebudeš moct ovládat. Odteď je tvou součástí a jedině jak ho můžeš zabít je zabít i sebe. Když se probudí budeš monstrum a budou trpět všichni okolo, ale i ty, budeš cítit tu prázdnotu a bolest. Můžeš se však zachránit když udeláš výjimečný skutek. Něco neobvykle dobrého až téměř zázračného, ale čím déle máš démona v těle tím méně je to možné. Budeš to méně ty a více času budeš trávit jako prázdná schránka uvnitř čirého zla. Čas máš jen do Štědrého dne, pak tě démon celého vysaje a ty zemřeš a bude to bolestivá smrt. Znovu se zablesklo a já znatelně ucítil jak se ve mně něco pohnulo. Je to těžké, ale za cenu života to stojí. Je však jen na tobě zda dokážeš čelit zlu. Zda ustojíš, že ubližuješ milovaným. Byl jsem v šoku, nedokázal jsem si nic takového představit. Slzy mi tekly po tvářích a tajemná žena zmizela. Neunesl jsem to, nohy se mi podlomily a já jdem se zhroutil na zemi. Dveře se zabouchly a všude byla tma. Cítil jsem na sobě ten pohled svého otce plný opovržení. Bylo mi zle, snažil jsem se zvednout, ale byl jsem slabý. Vyvracel jsem se na podlahu. Velkou noc jsem zvracel a cítil jak se ta věc ve mně pohybuje.
Další den jsem dostal první výkyv chování a málem uškrtil uklízečku, když to po pár minutách odeznělo,nevěděl jsem co mám dělat, vlastně pořád nevím co mám dělat."
Sledovala mě se strachem v očích, dolní ret se jí chvěl.
,,Proboha, je mi tě líto."
Viděl jsem jak se snaží být silná, jak zadržuje slzy.
,,Kéž bych věděla jak ti mám pomoct."
Přiřítila se ke mně a objala mě kolen pasu.
,,Pomáháš mi Mari tím, že to nevzdáváš. Tím mě držíš nad vodou, pak mám chuť se dál snažit."
,,Ale máš jen čtrnáct dní!"
Taky jsem ji objal a utřel si slzy dřív než mohly stéct na její vlasy.
,,Musím ti pomoct."
Zvedla na mě odhodlaný pohled.
,,Když jsi to teď tak řekl, máš větší strach a nebo se ti ulevilo."
,,Neulevilo se mi ani trochu. Mám strach, že ti hodně ublížím a nevrátím to zpět."
Pohladila mě po tváři.
,,Buď silný a vzdoruj, pamatuj si kdo jsi."
,,To je těžké, bojím se."
,,A čeho by ses asi ty mohl bát?"
Srdce mi bilo tak rychle, že jsem myslel,že mi vyskočí zhrudi.
,,Bojím se sebe."

Další kapitola 913 slov😂🤔 potlesk prosím💖✌
Konečně jsem odhalila pravdu o kocourovi😵 se tešte na konec, ten bude legendární🤔🎁🎄 alespoň doufám.

Ale zas jen melu blbosti😂😆

Tak zatím ahooj🍪😇