Druhá tvář Černého kocoura

12.12.

,,Ehm, co děláš na tý půdě tak dlouho? Už tam jseš alespoň dvacet minut."
,,Počkej, hledám vánoční světýlka, ale zatím jsem našla jen nějaký krámy."
Slyšel jsem zvuk ovíraných krabic.
,,Lezu za tebou, tady dole je nuda."
,,Ne! Mohl by prasknout-!"
V tu chvíli jsem vlezl na poslední příčku žebříku, která se zlomila. Zůstal jsem viset za lokty a s pomocí Marinette se vyškrábal nahoru. Žebřík spadl dolů a rozbil se ještě víc.
,,Žebřík."
Dořekla a sledovala tu spoušť. Oba jsme koukali na žebřík než nám došlo, že koukání jej nespraví.
Naráz jsme dostali záchvat smíchu, Mari už ani nevydávala zvuky a vypadala jako lachtan.
,,Nemůžu dýchat!" Tekly jí slzy a vypadala jako při záchvatu epilepsie.
,,Začínáš rudnout, nadechni se."
Ale ona se smála a nevnímala mě. Musel jsem být trpělivý a opravdu, po chvíli se už jen přiblble usmívala.

,,Tak co hledáme?"
,,Vánoční ozdoby všeho druhu."
Přikývl jsem a začal se prohrabávat krabicemi. Našel nejrůznější věci, ale ta blbá světýlka nikde.
,,Nemůžu je najít, žádná tu nejsou."
,,Musí tu být!"
A tak jsem se znovu pustil do hledání. Našel jsem staré oblečení, hračky a fotky, ale ty pitomý světla nikde.

,,Mám je!!"
,,Co?!Koho?!"
,,Ta světýlka,celou dobou byla v tý první krabici, na který jsme seděli. Já alespoň hledala, ale vypadá to, že tys spal."
,,Nee, já hledal."
,,Proto máš na tváři otisk nějakého cédéčka."
Řekla sarkasticky a já pokrčil rameny a zívnul.
,,Možná jsem trochu zaspal."
,,Trochu." Naznačila uvozovky.
,,Máš problém?"
,,Jo."
,,A jakej zas? Tak jsem si zdřímnul."
,,To není ten problém, spíš nevím jak se teď dostanem dolů když tady někdo rozbil žebřík."
Koukla se na mě vyčítajícím pohledem. Zvedl jsem ruce v obranném gestu.
,,Sorry, já nevěděl, že to praskne. Nejsem zas tak těžkej."
,,Mysli si co chceš, nechci se hádat. Radši vymysli jak slezeme, protože já nikam neskáču."

Po deseti minutách jsem to měl vymyšlené naprosto dokonale
Omotal jsem si světýlka kolen těla a sedl si tak, že se mi nohy houpaly ze stropu a pak jsem se velmi jednoduše chytil a zhoupnul se o patří níž. Přistál jsem do dřepu a sledoval Mari, která vypadala jako kdybych se právě teleportoval.
,,Tak to promiň, ale tohle nedělám. Dones židli."
,,Moc nízko, to neslezeš, musela by ses pověsit."
,,Sakra. Máš jiný nápad kromě toho cos teď předvedl?"
,,Skoč."
,,Nejsem sebevrah."
,,O tom občas pochybuju."
Zamračila se na mě a já se na ni zářivě usmál.
,,Skoč, chytím tě."
,,Tím si nejsem tak jistá."
Sledovala mě nedůvěřivým pohledem.
,,Ale ano, věř mi."
Tady byl kámen úrazu, když jsem řekl, aby mi věřila. Sklopila pohled a já pochopil, nemohla věřit někomu kdo ji málem připravil o život. Nemohla mi věřit, když jsem byl napůl zrůda, věděla toho o mně až moc. Zklamalo mě to. Bylo mi nanic ze mě samotného, hnusil jsem se sám sobě.
,,Vím, že to není nejjednodušší Mari, ale zkus to. Přísahám, že se ti nic nestane."
Střetl jsem se s jejím pohledem, snažil jsem se, aby se mi v očích promítaly moje myšlenky, aby věděla že to myslím vážně.
,,Já se bojím."
Povzdechl jsem si, samozřejmě. Kdo by se mě nebál, cloveka, který má v sobě démona a za pár dní zemře,wow.
Člověk to nemohl brát stejně jako by měl neštovice.
,,Chápu, že mi nevěříš, já si taky nevěřím, ale pokud něco opravdu vím, je to, že se ti nic nestane. Teď a tady ti slibuju, že se tě nikdy ve zlém nedotknu i kdyby mě ten démon měl zabít."
Při svém proslovu jsem se jí díval do očí. Viděl jsem jak váhá, jak pomalu dává nohy přes okraj otvoru.
,,Prosím, chyť mě."  Zašeptala přiškrceným hlasem. Natáhl jsem ruce. Ona se nadechla a pustila se.
Za pár vteřin měkce dopadla do.mojí náruče.
,,No vidíš, ani to nebolelo."
Byla lehká jako by nevážila víc než sněhová vločka a byla červená.
,,Musíme pověsit ty světýlka."

Došli jsme do obýváku a Mari přinesla židli. Sedla si a začala ty světýlka rozmotávat, ale výsledkem bylo, že jsme oba skončili zamotaní v jednom velkém uzlu.
,,A teď se dostat ven."
Přikývl jsem a po dalších deseti minutách jsem byl i s Mari venku. Snažil jsem se rozmotávat opatrně, ale stejně další čtyři žárovky praskly a na jednu jsem šlápnul. Marinette vylezla na židli a já byl její věrný podavač drátů a žároviček.
,,Podej mi prosím tamta barevná."
Ukázala na nějaký chumel v rohu.

Když se natahovala, aby další ozdoby připevnila na záclony, židle se s ní zakymácela.
,,Ááá!" Začala ječet když se převážila a už letěla k zemi. Samozřejmě mě, jakožto hrdinů nenapadlo nic lepšího než v poslední chvíli naletěl pod ni, takže jsem tam pohlavě skočil a užil si dopad Mari na mou osobu.
Hlavou jsem se bouchnul o podlahu az se mi zatmělo před očima.
,,Kocoure!Jsi v pořádku? Já blbá ani stát na židli neumím."
Trochu dezorientovaně jsem se usmál.
,,V pohodě, alespoň neležíš rozpláclá na zemi."
,,A fakt jsi v pohodě? Byla to slušná šipka."
,,Ležíš na mě ty, co víc si přát." Zasmál jsem se.
,,Úchyle."
Raději ze mě slezla, ale já se nepřestával blbě usmívat.
,,Asi ses do hlavy praštil hodně co?"
Zakroutil jsem hlavoue až mi tam křuplo.
,,Nemusel jsi to dělat." Zase byla červená.
,,Ale já to udělal rád."

Lidii🤘😂 nestíhám😂😆 ale to jsem já. Snad jsem alespoň z části uspokojila vaši touhu po kapitolách😇 už jen 12 dní😵😵🎄🎁 dnes nemáme rekordní počet slov, ale 860 taky není špatný✌😊🤔

Snad zítra vyjde kapitola dřív, dokonce ji mám už vymyšlenou, což se nestává tak často, většinou vymýšlím zapochodu jak se říká😇😂 no nic, zas melu blbosti🤔😕

Tak čůùúûüūűs🤘🎁🎄⭐