Slza poslední čarodějky

7

Když se Evelyn probudila, zápěstí a kotníky jí obepínala stříbrná pouta. Lovec se opíral zády o nejbližší strom a od ucha k uchu se na ni zubil.

„Budu mít kvůli tobě zpoždění," poznamenal, zatímco ji zvedal na nohy, „doufám, že za to aspoň stojíš."

„Říkala jsem ti, že nejsem –"

„Jasně, jasně," zamlaskal, „nejsi čarodějnice, ale zakletá princezna." Nasedl na koně a pobídl ho do kroku. Řetěz, který byl na jednom konci připevněný k poutům a na druhém k sedlu, se prudce napjal, až Evelyn div nepřepadla dopředu. „Tak jdeme, krasavice!"

Zamručela a odfoukla si z tváře pramen rudých vlasů. Ať s ní mířil kamkoliv, bylo to zlé. Jakmile se objeví další lovci, nebude mít sebemenší naději na záchranu. Chytila jsem se do pasti na čarodějnice a to ze mě automaticky dělá čarodějnici. Lovci žádné výmluvy na zřetel brát nebudou. To znamená, že moje jediná šance je teď – dokud je tu jenom jeden.

„Jak se jmenuješ?" vyzvídala nevinně.

Mladík se v koňském sedle na okamžik napřímil a zarazil, než odpověděl: „Blaze. Ty? Seznámíš mě s novým čarodějnickým jménem?"

„Evelyn."

„Nic moc," utrousil.

„To protože nejsem –"

„To už jsme slyšeli!"

Na okamžik se oba odmlčeli. Takže tudy cesta nevede. „Jak je to dlouho, co ses přidal ke Spolku?"

„Asi pět let."

Hm, takže zelenáč. Nejspíš ještě ani nesložil zkoušky. „Chytil jsi hodně čarodějnic?"

„Hodně."

Lež. „Kolik z nich jsi zabil?"

„Všechny."

To určitě. „Byly mezi nimi i nějaké osobnosti? Známá jména, legendy? Nebo že by snad Sybil samotná?"

„Pokud je mi známo, o Sybil už delší dobu nikdo nic neví. Může být naživu, ale možná už je pár let mrtvá – nikoliv však mojí zásluhou."

Ještě že tak. Kdyby měl co do činění se Sybil, bylo by to přinejmenším... znepokojující. „Kam vlastně jdeme?"

„Do zdejší Tvrzi, kde tě předám do rukou spravedlnosti."

Zatraceně. „Bolí mě nohy," zaskučela udýchaně. „Jak daleko ještě půjdeme pěšky?"

„Mělo by to už být blízko."

Mělo by... takže to neví. Další výhoda pro mě. Musím odsud utéct dřív, než se dostaneme k Tvrzi.

Stromy se po čase rozestoupily a před nimi se rozevřel výhled na louky plné zlatavých klasů a malou vesničku na pozadí. Z komínů malebných stavení stoupaly obláčky kouře rozpínající se ve večerním oparu a mísící se s červánky, jež na Bleskotřesky vrhaly krvavý odstín a celá scéna tak působila poněkud úzkostlivě.

Evelyn zamrzla na místě.

„Co je?" okřikl ji Blaze.

„M-my půjdeme tudy?"

Zašklebil se. „Snad tu někdo nemá strach, malá čarodějko?"

Naprázdno polkla.

„Je to nejkratší cesta k Tvrzi. A ani tak tam nestihneme dorazit před setměním."