Harry Potter a Alternativy bytí

1. Zpátky v Zobí ulici

Bylo to stejné a zároveň tak jiné. Sluneční paprsky proudící do pokoje donutily černovlasého chlapce s jizvou na čele vstát a nadechnout se čerstvého vzduchu. To se nikdy dřív nestávalo. Nikdy dřív nevstával tak dlouho. Už dávno býval touto dobou na nohou. Vůně kávy se dávno rozléhala domem, stejně tak i míchaných vajíček, slaniny nebo palačinek. Když Harry otevřel dveře do chodby, také k němu vůně jídla přivanula, ale on za ni žádnou zodpovědnost nenesl. Letos ne.

Už od jeho příjezdu bylo vše vzhůru nohama. Od nového nábytku, přes nové oblečení, až po nevšímavost jeho tety a strýce. Dudley se ho poslední roky stranil sám, takže tam žádná velká změna nenastala.

Jen jednou se opovážil tety zeptat, jestli se něco nestalo, ale bylo mu břitce odseknuto, že má být rád, že tu může vůbec být, a tak to nechal být. Hlavou mu to ale vrtat nepřestávalo.

Jen jednou se ráno opovážil připravit kávu. Teta ho z kuchyně hnala takovým způsobem, že se o to už nikdy více nepokusil.

Jen jednou se pokusil tety zeptat, jestli nemá posekat trávník. Bylo mu oznámeno, že od něj nechtějí už nikdy nic, jen aby se jim klidil z očí. Tak se podle toho zařídil. Bylo to zvláštní, ale nikoliv nežádoucí. Až asi po týdnu, kdy už měl hotové téměř všechny úkoly, si s překvapením uvědomil, že se nudí. Neskutečně nudí. Dříve ho tu na něco takového myšlenky ani nenapadaly. Sotva měl čas vůbec o něčem přemýšlet. Knihu o Lékouzelnictví i všechny ty bichle od Severuse čas od času pročítal, ale nedalo se u toho trávit celý den. To by se z toho za chvíli zbláznil.

Najednou bylo toho volného času až příliš. A tak se z nocí, které tu před rokem proseděl v okně, stávaly dny. Hodně dlouhé dny. A během těch dnů si všimnul něčeho, co mu ty dlouhé chvíle začalo zkracovat. Nebo spíš někoho...

Šla po chodníku. Harry odhadoval, že byla přibližně stejně stará jako on. Měla po lopatky dlouhé plavé vlasy, které nosívala rozpuštěné, takže při slabém větříku jí lehce vlály. Nosila jednoduché šaty, pokaždé stejné. Světe modré s mašlí v pase. Když ji Harry zahlédl poprvé, okamžitě začal sledovat, kam jde. Z okna pochopitelně. To však mělo své omezené možnosti, protože ji ze zorného pole ztratil asi po padesáti metrech, takže se nikdy nedozvěděl, odkud šla ani kam. Jedno ale věděl určitě. Nikdy dřív ji tu neviděl. Musela být u někoho buď na návštěvě, nebo se přistěhovala teprve nedávno.

Tohle ráno si ale řekl, že musí zjistit víc. Harry netušil proč, ale zaujala ho hned na první pohled. Ano, měl stále plnou hlavu Ginny. Myslel na ni každý den, často jí i psal. Proto cítil malé bodnutí viny, když se přistihnul, že tajně vyhlíží tu světlovlasou dívku v modrých šatech. Podle jeho názoru docela hezkou dívku v modrých šatech. O nic ale přece nešlo. Byla tu nová. Bylo logické, že ho zajímá.

Proto, když šla toho rána kolem jejich domu, Harry už dávno seděl v otevřeném okně a pozoroval ji. Všimla si ho. A ne poprvé. Nenápadný totiž rozhodně nebyl. Tentokrát se ale dočkal i nějaké reakce. Záhadná neznámá se na něj slabě usmála. Ihned ale sklopila hlavu k zemi, proto si nemohla všimnout, že Harry pozvedl ruku a zamával jí. Rychle utnul gesto, které zůstalo nepovšimnuto, a začal se okamžitě naklánět z okna, aby zjistil, kam míří. Snažil si neuvědomovat, že i když se nahne o metr vpřed, stěží záměr dívky odhalí. I tak to ale udělal. A velmi rychle svého činu litoval, protože ruka, kterou se přidržoval parapetu, mu podklouzla a on málem z okna vypadl. Naštěstí měl z famfrpálu tak vytrénované reflexy, že se rychle zvrátil dozadu a s ránou přistál na zádech ve svém pokoji.

„Au! Sakra!" zanaříkal, když se ozvala bolest zad.

„Proč jen mě to nepřekvapuje," ozval se vedle něj nezaměnitelný, hluboký, lehce výsměšný hlas jeho strýce.