Harry Potter a Alternativy bytí

4. Chlapec, který nás zachránil

            Severus se probudil. Do očí ho udeřily světle zelené zdi. Takže to nebyl sen. Byl pořád v nemocničním pokoji u svatého Munga. Venku svítilo slunce. Zajímalo by ho, jak dlouho spal. Když včera usnul, muselo být už pozdě odpoledne. Že by prospal celý den? Asi to potřeboval. I když po sedmi letech hlubokého spánku to bylo více než na pováženou. Musel se sebou něco dělat. Posadil se. Už mu to šlo. Cítil se o mnoho lépe. Kdoví, čím ho Draco nadopoval. Draco... Pořád nemohl uvěřit tomu, co se s jeho kmotřencem stalo. Samozřejmě to byla změna k lepšímu a Severus byl za to rád.

Najednou se za jeho dveřmi ozvaly hlasy. Nejdřív nějaký ženský, kterému Severus nerozuměl. Draca ale brzy poznal velmi dobře. A ihned věděl, kdo byla ta žena.

„Gomézová, jestli to zase někomu vyslepičíte, garantuju vám, že si v kantýně nekoupíte už ani koblihu! Poletíte na hodinu! Nebo ne na hodinu – na minutu! Cože? No ovšem, že o tom napsali – to byl účel! Co? Aha. No tak jestli tam jdete, tak mi taky vezměte. A víte co? Rovnou tři. Dáte si taky, že jo? Máte rádi s marmeládou? Jahodovou? No jo, to víme všichni, jablko nepadá daleko od stromu." Severus nechápal, co tam Draco dělá. Teda podle všeho chtěl koblihy, ale pro koho? Než nad tím ale stačil víc uvažovat, dveře se otevřely. Dracova hlava nakoukla dovnitř. Usmál se, když viděl Severuse sedět.

„Jsi vzhůru? To je fajn, někoho ti totiž vedu." Kdo to mohl být, že byl Draco tak dobře naladěný? Snad ne mladá paní Malfoyová. „Je ti dobře?"

„Ovšem," zabručel Severus. I když by mu bylo líp, kdyby odsud co nejdřív vypadnul.

„Skvěle, takže-" Draco zašel zase za dveře. Severus slyšel jen jeho hlas. „Jistě že to zvládnu. Můžu alespoň trénovat!" Co chtěl Draco trénovat, se už nedozvěděl. A ani v nejmenším ho to nezajímalo. Ztuhnul totiž, když se ve dveřích objevil Harry. Nedostávalo se mu vůbec slov. Vypadal... nepřekvapivě starší. Což nebylo to, co Severuse zprvu zaskočilo. Samozřejmě měl na sobě to svoje mudlovské oblečení, které vždycky nosíval. Modré tričko s krátkým rukávem a tmavší rifle. Vlasy měl ale trochu uhlazenější, už mu netrčely do všech stran. A neměl brýle. To byla asi ta největší změna. Vypadal bez nich... prostě jinak. Když se na něj Severus tak díval, všimnul si, že se vůbec neusmívá.

„Ahoj," řekl Harry, stále stojíc u dveří. Ani se nepohnul. Po několika sekundách sklopil oči k zemi.

„Ahoj, Harry." Jakmile Severus vyslovil jeho jméno, Harry k němu zase vzhlédnul. Zdálo se mu, že se jeho synovec trochu třese. Udělal jeden nesmělý krok vpřed. A pak druhý. Třetí už byl rychlejší. Severus se ani nenadál a Harry byl u něj a objímal ho. Držel se ho pevně jako klíště, jako by se bál, že když sevření jen trochu povolí, Severus mu zmizí. Chvěl se. Severus to cítil. Slyšel, jak popotahuje. „Harry," zašeptal Severus. „Jsem zpátky." Hlava na jeho rameni přikyvovala.

„Promiň," odtáhnul se od něj Harry. Seděl na jeho posteli a rukou si otíral obličej. „Pořád stejnej tragéd, co?" snažil se zavtipkovat Harry. Severus by rád něco odvětil, ale zarazilo ho, že se na něj Harry vůbec nedívá. Ne, nebyl stejný. Něco na něm bylo jiného. A nešlo o brýle ani o vlasy. Ani o to, že vypadal starší – sedm let je sedm let. Něco v jeho pohledu, který právě upíral úplně mimo, bylo jinak.

„Harry, podívej se na mě." Nepodíval se. Teď hypnotizoval bílé prostěradlo. „Tak podívej se na mě." Harry zhluboka oddychoval. Zdálo se, že ho to stojí veškeré úsilí. Nakonec ale svůj pohled od nemocničních lůžkovin odtrhnul a podíval se na Severuse. Tomu se zatajil dech. Harryho oči, zarudlé od pláče, odrážely takový smutek, takovou bolest, takovou vinu... Severus čekal cokoliv - měl před ním stát Chlapec, který zachránil kouzelnický svět. Chlapec, nebo už muž, co porazil Pána Zla. Podle Draca mocnější než Brumbál! Ale tohle - tohle byl jen zlomený mladý muž.