My little blond boy is dream or true? (cz)

Část 7

Došli jsme až k Buckingamskému paláci, kde jsme se zastavili a obdivovali, jak krásně ho vyzdobili. Udělali jsme si tam pár fotek a chtěli pokračovat dál, ale najednou jsme se zarazili. ,,Koukej!“ vykřikli jsme oba dva najednou ,,Ono sněží!!“ ,,Joo fakt sněží!“ ,,A takový velký vločky!“ ,,Otevři pusu a chytej to..“ vylezlo z něj a já na něj koukala jen že wtf?? Ale on na nic nečekal, otevřel pusu a začal tam lítat dokola, aby chytil nějakou vločku do pusy. Tohle jsem dělala naposled, když mi bylo tak pět, ale bylo krásný, si to zopakovat. ,,Musíš pod lampu, tam to jde pořádně vidět!“ zavolala jsem na něj a on ihned přiběhl a stál vedle mě. ,,Neni to moc dobrý“ smál se tam a tváře měl od mrazu uplně růžový. Pohled na něj by mě nikdy nemohl omrzet. Vždycky mi bude způsobovat infarkty. Oklepala jsem se zimou a chvíli ho pozorovala. Začínala mi být dost zima, ale začala jsem si poskakovat abych se zahřála. Nialla to po chvíli asi přestalo bavit, protože se zastavil, pokrčil rameny, přišel ke mně, vzal mě za ruku a jako kdyby nic, pokračoval v cestě. ,,Je ti už zima viď..?“ koukl na mě a přitáhl si mě až k sobě. Chytil mě rukou kolem ramen a přitiskl si na sebe, aby mi pomohl zahřát se. Víc než ochotně, jsem se ho chytila kolem pasu a klopýtala vedle něj. ,,Takhle je to docela fajn..“ zamumlala jsem s úsměvem, ale cítila jsem, jak mám ledový nos.
,,Dala by sis čaj na zahřátí?“ otočil na mě hlavu. ,,Jooo, to by mi bodlo!“ ,,Tak jdeme..“ zasmál se a najednou zabočil do vedlejší ulice. ,,Už jsi koupila nějaké dárky k Vánocům??“ zavedl zase konverzaci a začali jsme si povídat. Než jsme ale došli na místo, téma byla samozřejmě už zase uplně jiná.
Došli jsme před dveře a Niall začal lovit po kapsách klíče. Vylovil a otevřel: ,,Tak račte vstoupit madam..“ usmál se na mě tim jeho krásnym úsměvem a já překročila práh.
,,Ukaž, pověsím ti bundu..“ natáhl se po mě a pomohl mi vysvléct z kabátu. ,,Díky..“ pousmála jsem se a odvázala si šálu. ,,Tak si pojď vybrat ten čaj..“ promluvil tiše, najednou byl hned vedle mě a bral mě zas za ruku. Fuuu! Vždycky když je vedle mě takhle blízko, mam pocit že se mi v břiše rozlétlo hejno motýlků. Když se jeho ruka dotkla mojí, celým mým tělem projel jakoby elektrický proud. Byl to strašně zvlášní pocit, ale zároveň ten nejkrásnější na světě.
Se zvýšeným srdečním tepem jsem ho tiše následovala do kuchyně a stoupla si vedle něj ke kuchyňské lince. Levou rukou stále držel tu mou a pravou vytahoval ze skříňky krabičky čaje. Na to že to byl furt ten samý Niall, byl nějak nezvykle ticho. ,,Který?“ Zeptal se jen a já poklepala na nějaký zelený. ,,Třeba tenhle..“ ,,Dobrá..“ odpověděl jen krátce a já se zamračila. ,,Niall?“ ,,Jo?“ zamumlal, ale nepohlédl na mě. ,,Co je ti? Jsi nějaký tichý.. Smutný.“ volnou rukou jsem se natáhla k jeho tváři a vzala mu jí do dlaně. Otočila jsem mu hlavu k sobě a dívala se mu do očí, kde jsem hledala nějaký náznak toho, že za chvíli vyprskne smíchy, nebo něco, ale nic takového tam nebylo. ,,Ale nic..“ zamumlal jen a koutkem úst se pousmál. ,,Něco jo, já to vidim..!“ chytla jsem ho volnou rukou kolem pasu a přitáhla se k němu blíž. Strašně mě zajímalo, co ho může trápit. ,,Já.. přemýšlel jsem“ pokrčil rameny a tváře měl zase růžovoučký. ,,Nad čím? Ale no ták, to to z tebe musim tahat jak z chlupatý deky?“ šťocuhla jsem ho lehce do hrudi a pak se ho chytla kolem krku. ,,Tak povídeej“ povzbudivě jsem se na něj pousmála a už očekávala, co z něj vyleze. Určitě to bude stát za to. Zhluboka se nadechl a nakláněk hlavu ze strany na stranu, jak přemýšlel. ,,Já.. No..“ začal koktat a najednou si mě přitáhl blíž k sobě, že jsem na něm byla nalepená, až mi zas srdce udělalo nákou otočku. Díval se mi do očí a najednou se jeho hlava začala přibližovat k mé. Trvalo snad setinu vteřiny, než mi došlo co chce udělat, komu by to taky nedošlo. Pulz se mi zvýšil snad na 150 a dech naopak spomalil. Myslím, že jsem přestávala dýchat. To je ten moment, který trvá jen pár vteřin, ale je to ten nejkrásnější moment na světě. Moment očekávání, který je snad krásnější, než polibek sám. Ještě jsem se jednou pomalu nadechla, když už byl skoro u mě a tu krásu modrých očí, překryli víčka. Zavřela jsem oči, když se jeho měkké rty jen zlehoulinka dotkly mých, jak zkoušel jestli uhnu nebo ne. Zjistil, že vážně ne a konečně se jeho rty jemně přisály na mé, v tom nejkrásnějším polibku. Och můj bože! Byla má poslední myšlenka, když mi vypl i mozek a já si jen užívala ten krásný okamžik, který trval snad dvě vteřiny, než se mi v hlavě i v srdvi rozezvučel alarm – Políbil mě! Políbil mě! Políbil mě!! A pak už jen tma...
¨
¨
,,Olivie? Olivie..“ zaslechla jsem jakoby z dálky, nějaký strašně povědomý hlas. Zacítila jsem něco na své tváři a konečně si uvědomila, že mám zavřené oči. Rychle jsem je otevřela a posadila se. Ihned jsem uviděla Niallovu tvář. Výraz, který měl nasazený jsem nedokázala identifikovat. Překvapení, nechápavost, strach, starost, úleva, ale někde vzadu v očích, i skrytá radost. On mě políbil!!! Vyplulo mi najednou na povrch myšlenek a myslím, že teď jsem se jak usmívající retard, červený až na zadku, tvářila já. Ale nee.. Olivie! Já ti to řikala! Že jednou omdlíš. Sakra! On mě fakt políbil a já fakt omdlela. Jo, to by nebyla Olivie, kdyby sebou nehodila. ,,Ach Bože..“ zamumlala jsem jen zahanbeně, přikryla si obličej dlaněmi a zase zalehla. Jak jsem zjistila, ocitla jsem se v Niallově posteli. Nic mě nebolelo, takže jsem předpokládala, že jsem mu omdlela do náruče, né že jsem se sesypala na zem.
,,Já jsem věděl, že to nebyl dobrej nápad..“ zaslechla jsem jen jeho tichý hlas, který mi přišel až příliš smutný, na to, jak jsem se teď cítila já. Uplně happy! Být to možné, tak se klidně vznáším a zároveň se propadám ostudou do země, ale i tak jsem byla happy jak vysmátá žirafa! ,,Promiň..“ zamumlala jsem, s rukama stále na obličeji. ,,To já se omlouvám. Kvůli mně jsi odpadla. Přímo na mě jen tak mimochodem.. Asi jsem neměl.. no..“ začal zas koktat a já se až příliš rychle posadila, čímž se mi zatočila hlava a dívala se na něj. ,,Niall! I když to moje srdce či plíce neustály, tak je to moje mínus.. Ty nemůžeš za to, že se na tobě Bůh vyřádil a nadělil ti víc roztomilosti než je povolený.“ koukla jsem na něj jak na někoho duševně postiženýho a přisunula se k němu blíž, na což zas mé srdce muselo zareagovat. Chytla jsem ho kolem krku a dívala se mu do očí. Začal se konečně usmívat a mě se ulevilo. ,,Já.. Já už musel..“ vykoktal a já už se bála že tam sebou znovu hodím, jak mu zase zrůžověly tváře a sklopil pohled. Prohrabávala jsem mu ty jeho jemný, blonďatý vlasy a čekala až z něj něco vypadne. Chtěla jsem mu říct něco, čím bych mu řekla, jak to všechno nechápu, ale netušila jsem jak. Vždyť ani sem nedokážu napsat, co všechno se mi teď honilo hlavou a jak krásný pocit to byl.
Naštěstí mě zachránil a promluvil první. Po pár vteřinách zvedl hlavu a zas se mi díval do očí. ,,Mam tě strašně moc rád Liv..“ stydlivě se usmíval a rudý měl snad i uši. Ou mamiinko! Slyšíš to?? Moje srdce se tam málem roztopilo a chtělo se mi brečet. Co dokáže způsobit jedna věta? O la laa, on tě má rád Olivie!
,,Já tě mam taky ráda. Hodně moc. Víc než vůbec tušíš že tě mam ráda.“ pousmála jsem se a i on se začal usmívat jak sluníčko na hnoji. ,,Můžu to zkusit znovu?“ koukla jsem na něj, určitě v tváři taky nějakej ten růžovej doplněk. Okamžitě pochopil a začal se usmívat od ucha k uchu. ,,Kdyžtak padáš do měkkýho“ ještě se stihl zasmát tím jeho okouzlujícím smíchem, když se ke mně znovu naklonil a o malinko rychleji než poprvé, mě podruhé, něžně a romanticky, políbil.

 -------------------------------

 Jinak chci strašně moc poděkovat všem, kdo tenhle můj nesmysl čtou :) Protože tenhle příběh měl být původně jednodílovka :) Chtěla bych vás jen poprosit, mohli by jste mi zanechat komentář, jak se vám story líbí? Díky! :)