Poslední úplněk [Opravuje se]

Kapitola čtrnáctá

Běžela jsem za Emrém, co nerychleji to šlo. Najednou jsem ucítila hroznou bolest v pravé noze (tlapě), snažila jsem se to vydržet, ale začala jsem kňučet a Emré si toho všiml. Zastavil se a rozběhl ke mě, bála jsem se, že se mu něco stane. Nic se mu nestalo, naštěstí. Můj strach stále sílil, sevřelo se mi srdce a z očí mi stékali slzy. To sevření pořád zesilovalo.
"Emré!" křikla jsem, ale neupozornila jsem ho včas. Skočil po něm jeden z vlkodlaků. V tu chvíli jako by se mi zastavilo srdce. Nedokázala jsem se pohnout, tak moc jsem se bála že to nejde ani popsat. Najednou jsem slyšela výstřel, spoustu výstřelů. Lekla jsem se, když zazněl první výstřel, pak i toho druhého. Do očí se mi nahrnulo ještě víc slz. Zvedla jsem trochu hlavu, abych se podívala co se děje. Stál tam muž, sposty mužů. Mezi muži jsem si všimla mého otce. Co on tu dělá? Lesem se rozezněl další vístřel a zasáhl vlkodla, který šel směrem ke mě. Byl to Paul. Podle jeho očí jsem ho poznala. Paul se skácel k zemi a já cítila jakobych měla každou chvilkou zemřít. Když jsem odvrátila pohled od Paula, uviděla jsem svého otce, jak drží zbraň. Ta příšerná bolest u srdce, jako by se mi právě přelomilo na půl, když na mě můj vlastní otec mířil, stále sílila. Zahleděla jsem se mu do očí a čekala kdy zmáčkne spoušť.