Poslední úplněk [Opravuje se]

Kapitola dvacátá

Ten večer probýhal krásně. Ale všechno jednou končí. Když jsme jeli zpátky, zahlédli jsme cosi v křoví. Emré zastavil a čekal co se bude dít. Nic se nedělo. Bylo to tu jako z hororu, jedna lampa opodál, co osvětlovala silnici a nedaleko pár baráčků. Byly to staré, polorozspadlé rodinné baráčky. Měli rozbitá okna, díry v střechách, opadanou omýtku, rozvrzané dveře. Opravdu to bylo jako z hororu. Zase se něco hýblo v křoví a já Emrému pevněji stiskla ruku, div jsem mu ji nerozdrtila. Najednou jsme slyšeli zavrčení a z křoví vyběhl nádherný vkl. Určitě víc jak metr měl. Emrému se po tvářích začali kutálet slzy a vystoupil z auta.
"Maxi! Ty ses mi vrátil!"  řekl nevyrovnaným hlasem, jelikož z malých kapiček se stali vodopády. Nebyly to slzy smutku, byly to slzy štěstí. Emré vlka obejmul a podrbal ho po hřbetě. Nedaleko se ozval výstřel a všichni jsme se polekali. Emré rychle otevřel zadní dveře od auta a vlk vyskočil na sedadla. Emré si také nasedl a rychle ujížděl z místa pryč. Za námi se ozval ještě párkrát výstřel, ale naštěstí se vždy střelec netrefil. Já dnes večer zůstala u Emrého. Šla jsem se osprchovat, vzala jsem si Emrého triko a tepláky. Vyčistila jsem si zuby a šla do postele. Za nedlouho jsem cítila, jak mi někdo lehl na nohy. Byl to Max. Pak přišel Emré a lehl si za mě. Obmotal mi ruce kolem pasu a já zanedlouho upadala do říše snů.