Všechno jinak (pokračování Zimní láska-Leonetta)

Jen pochopení

Pohled Violetty

"Tak já si myslím, že je načase rozbalit dárky, však Leon se na ně podívá potom.." falešně jsem se usmála, ale nikdo nic nepoznal.

Během večeře přijel i Leonův bratr se svou manželkou a malou dcerou. Divila jsem se, že i když bylo půl deváté, pořád byla celá živá a někde se plazila.

Posadili jsme se všichni do obýváku na sedačky nebo na koberec blízko stromečku. Dárků bylo opravdu plno a plno bylo taky velikostí. Od těch nejmenších po ty velké asi jako já.

Snažila jsem se moc nemyslet na to, jak jsem nervózní, smutná a naštvaná zároveň. Právě tohle by se mi ale v mém stavu nemělo stávat. Co mám ale dělat? Oh.. možná vím.. mít Leona doma!

"No podívejte na tu krásu! To mi bude sedět!" S úžasem se na nový svetr dívala p. Vargasová, který zřejmě dostala od manželky Leonového bratra, které říkáme Kate.

Můj táta něco rozebíral s tím Leonovým a přitom rozbaloval dárky, které tedy byly převážně ty měkké.

Angie obdivovala náhrdelník s Kate, a Leonův bratr se nad něčím smál s p. Vargasovou. Skoro po půl hodině byly dárky rozbaleny a my už jen seděli s šálkem v ruce a povídali si. Cítila jsem se z nějakého důvodu poněkud lépe.

"Přesně, tohle taky nenávidím! Vždycky to připálím!" Navazovala Angie na poznámku od p. Vargasové. V tom mě ale zaujal jiný rozhovor.

"Ale, co to máš?" Vzal si Leonův bratr že země svou dceru na klín a to co měla v ruce jí vzal. Vypadalo to jako kus papíru. Tvářil se dost zmateně.

"Zlato? Pojď jsem na chvíli." Zavolal Kate a ta si přesedla vedle něj. "Co má tohle znamenat?" Podíval se na ni, ale Kate byla stejně překvapená jako on. Hleděla na kus papíru s vykulenýma očima.

"Tohle ale není moje.. kde si to vzal?" Šeptala, ale já neseděla tak daleko, abych je neslyšela.

"Opravdu?"

"Opravdu. Vždyť víš jak to teď je, už jsem ti to říkala.. kde si to našel?"

"To ne já, ale tady náš drobek.." políbil hlavičku své dcery.

"Co to tam vy dva řešíte?" Byla zvědavá Leonova máma.

"Ehm.. no.. my.. nevím jestli je to vhodné říct.. ale.. tady naše malá nám donesla fotografii.. no.. však se podívejte sami.. nevím odkud to vzala nebo čí to je.. takže se asi předem omlouváme.."

Samozřejmě že Angie a Leonova mamka byly u fotografie první. Zvedla jsem se, že se půjdu taky podívat. Když můj zrak ale přemítl přes dárky, nemohla jsem si toho nevšimnout. Jeden byl nově roztrhlý.. to snad ne! Nenenenene..

Přiběhla jsem k tomu kruhu lidí, kam už mířili i naši otcové. Všichni upírali zrak na to samé..

"Naše to není, takže.." rozhlédl se po nás Leonův bratr s fotografií v ruce.

"O prosím tě, já jsem na tyhle věci už stará." Zasmála se p. Vargasová.

"A pokud vím, tak tohle není ani moje." Usmála se Angie na mě.

"Violetto?!" Podíval se na mě přísně můj otec. Já udělala krok zpět a uvědomila jsem si, že se na mě všichni dívají.

Tohle bylo přesně to, čemu jsem se chtěla vyvarovat.

"Tak co nám k tomu řekneš?" Čím dál přísněji se na mě táta díval a já si čím dál více přála, aby tady byl Leon se mnou.

Nějak jsem to už emočně nezvládala a všechny mé pocity se přetvořily na slzy, které začaly pomalu stékat po mých tvářích.

"Ale no tak.." obejmula mě z boku Angie.

"Bylo to překvapení.." řekla jsem tiše.

"O, věř mi, že pořád je." ozval se táta a já se cítila ještě hůř. Když jsem nějakou chvíli nepromluvila, pokračoval.

"Ví o tom Leon??"

Jen jsem zakroutila hlavou na nesouhlas. Sklopila jsem oči k zemi.

"A to si myslíš, že to zvládnete? Pffff.. Vždyť Leon není doma ani teď.. Myslíš si, že v tomhle věku ho to bude zajímat? Má kapelu a všechno. Tohle je to poslední o co by stál.."

"Chermáne!" Okřikla ho p. Vargasová, ale ostatní se zatím nepřipojovali.

"Chcete mi snad tvrdit opak? Přesně tomuhle jsem se snažil celé ty roky vyvarovat, protože jsem věděl, že se to dřív nebo později stane a oni na to nebudou připraveni!"

"Ale my jsme zasnoubeni, chápeš? On miluje mě a já jeho! I kdyby si chtěl tak nás prostě nerozdělíš! Ani nevíš jak jsem šťastná, že se mi vůbec podařilo otěhotnět. Vůbec, ale vůbec nevíš, čím vším jsem si poslední dobou prošla.. a právě Leon byl ten, který byl celou tu dobu po mém boku."

V místnosti panovalo hrobové ticho.

"Jedinou věc, kterou jsem si na Vánoce přála, bylo pochopení. Pochopení vlastní rodiny.. Vlastního táty.." od té doby, co jsem začala mluvit se můj hlas stále snižoval, až jsem teď skoro šeptala.

Dveře se otevřely a najednou všechna pozornost směřovala právě tím směrem. Byl to Leon..

"Co se tu děje? Violetto?!"

Já to ale už nemohla vydržet. Potřebuju být chvíli sama.. proto jsem se rozhodla běžet a zastavit se až v naší ložnici..