Vnuk mistra Jedi

1) Nesmysli

,,Jaime! Jaime! Jaime, kde jsi?" volala na mě matka. ,,Tady mami!" Zavolal jsem na ní a seskočil ze střechy. ,,Proč si mě volala?" ,,Táta mi řekl abych tě zavolala. Co jsi zase provedl?" ,,Jak to myslíš?" ,,To hned zjistíme." řekla, chytla mě za ruku a zavedla za otcem který byl v mém pokoji. 

,,Co potřebuješ?" ,,Co to je?" Zeptal se a ukázal mi obrázek a rozestavěný meč. ,,To je můj meč." Tu se ke mě otec rozešel. ,,Drahý prosím uklidni se!" Prosila jej matka která stála vedle mě. ,,Říkal jsem ti už stokrát že síla, jediové a vše kolem toho jsou nesmysli které nás budou stát krk!" ,,To není pravda oni existují!" Otec mě udeřil do obličeje až jsem upadl. ,,Kde jsou ti tvoji jediové. Kde jsou aby tě zachránily!?" ,,Uklidni se drahý, on se do příště poučí." ,,Ne Preyo, ať okusí co to je realita." řekl. Zvedl jsem se. ,,A stejně vím že existují." Otec mě opět udeřil a matka na to jen zděšeně koukala. ,,Přestaň, tohle už nehodlám poslouchat." řekl a jen co jsem se jen trochu narovnal mě chtěl znovu udeřit. Já jsem však nějak vyhl. ,,Pojď sem!" rozkřikl se táta chtěl mě chytit. Já však vyběhl ven z pokoje a utíkal pryč. ,,Ihned se vrať!! Jak chceš, jdi si kam myslíš. Třeba za těmi svými jedii. Ale tady už ochotu nehledej!" Volala na mě táta.  

To bylo vše co jsem od něj ten den slyšel. Utekl jsem na skály které byli asi 2 kilometry za převisem takže mě nebylo nikde vidět. Schoval jsem se tam do jedné z vypouklin a začal brečet. ,,A stejně existujou. Věřím tomu že jsou." říkal jsem si neustále dokola. 

Nakonec jsem se domů vplížil pozdě večer. Bylo to už skoro na denním pořádku. Byl jsem dle otce zvláštní dítě. Co si pamatuji tak se tak ke mě choval už od mých 3.let. Nevěděl jsem co tak špatného jsem udělal ale zřejmě to bylo tak hrozné že jsem si od něj takovou nenávist zasloužil.