Svéhlavý mazlíček

28. Kostlivec ve skříni

Hermiona zírala na jídlo před sebou, prsty trochu strnulé, i když pohybovala vidličkou. Pozorovala, jak hroty nástroje dloubají do nesmírně chutně vypadajícího glazovaného bažanta na talíři, jako by ten čin od ní byl nějak oddělený.

„Slečno Grangerová, je... je s tím jídlem něco v nepořádku?"

Vykuleně vzhlédla – slyšet někoho ze starších Malfoyů mluvit jiným tónem než s naprostým opovržením v hlase bylo pro její nervový systém stále ještě trošku šokující – a setkala se s Narcisiným zaujatým pohledem. Ztěžka polkla a potřásla hlavou, když se snažila něco odpovědět. Narcisa se zeptala způsobem, jaký by při večeři použila hostitelka obávající se, že nevědomky nechala předložit řízek vegetariánovi.

Všichni se shodli na tom, že bude nejlepší neprozrazovat informace, které zjistili o útočnících na Draca. Věděli, že Lucius je pomstychtivý, takže by mohl nakreslit terč přímo na profesora Harkena a vyslat své stoupence rovnou mezi studenty, takže útočníci z řad studentů by se ukryli a pak by to nebylo nikdy  úplně vyřešené.

Když jejich malá skupinka vstoupila do salonu, Malfoyovi bez otálení objali svého syna. No, Hermiona předpokládala, že u Narcisy to není nic divného. Ale vidět, jak někoho objímá Lucius Malfoy?

Nebelvíři se dívali jeden na druhého s výrazy, které se asi nejvíc ze všeho podobaly úděsu. Dokonce i Pansy, jak se zdálo, sdílela jejich dojem, že zcela nechápou, co se to děje. A pokud se týče Draca, vyhlížel opravdu překvapeně.

Dokud neopětoval objetí svého otce.

Hermiona ze sebe vydala úlevný povzdech. Cítila, jak se jí v srdci rozlévá teplo, když v tom okamžiku zahlédla Dracův pohled. Naštěstí to objetí bylo rychlé, takže to, co považovala za nejtrapnější chvilku svého života, netrvalo dlouho.

Tedy... bylo  to pár nejtrapnějších chvil jejího života, dokud neusedla u nesmírně dlouhého jídelního stolu Malfoyových s talířem nejúžasněji vonícího jídla před sebou.

Bylo nad slunce jasné, že by je nikdy dřív ani nenapadlo pozvat ke svému stolu mudlorozenou. Ale nemohla to říct nahlas, nebo ano? Byla si zatraceně jistá, že si to všichni uvědomují, ale poukázat na to by bylo za hranicí slušnosti.

Kromě toho byla přesvědčená, že jejich hostitelé vnímají její přítomnost stejně rozpačitě jako ona – pohledy, které jejich syn kradmo vrhal jejím směrem, tomu nepomáhaly. Pochybovala, že na rozdíl od jiných situací by se tato zlepšila, kdyby začala vytahovat kostlivce ze skříně.

Nuceně se usmála: „Ne, ne. Všechno je dokonalé, paní Malfoyová, děkuji vám. Myslím, že to byl jen dlouhý den."

„Ach. Tak tedy dobrá," řekla Narcisa lehce, maličko se usmála a obrátila pozornost k vlastnímu talíři.

Hermiona se snažila nevzbuzovat pozornost ostatních, ale zjistila, že nedokáže uniknout Dracovu pohledu. Mírně pootočila hlavu jeho směrem.

Ústy naznačil: Jsi v pořádku?

Ušklíbla se, ale přikývla, že ano. Nechtěla, aby si s čímkoli dělal starosti. Násilně odsunula stranou své rozpaky a konečně ochutnala sousto jídla. Musela si dát pozor, aby blahem nezvedla oči k nebi, jak báječně to chutnalo.

xxx

„Váš pokoj, slečno," řekl skřítek skřípavým hlasem, když otevřel dveře a mávl dovnitř kostnatou rukou s dlouhými prsty.

Pansyin pokoj se nacházel šikmo naproti a Ginnyin nalevo. Chlapcům přidělili pokoje na druhé straně křídla pro hosty. Hermiona se mohla jen dohadovat, že se Malfoyovi zachovali jako jiní rodiče, u nichž měli přespat děti obojího pohlaví.

Jako by vzdálenost byla nějakou překážkou, když se jednalo o dospívající čarodějky a kouzelníky.

Přikývla a vstoupila. Obrátila se, aby řekla: „Děkuji", ale skřítek už se hnal chodbou pryč.

Skousla si ret, když si připomněla, že to nemělo souvislost s jejím krevním statusem, ale spíš s faktem, že šlo o sluhu čistokrevné kouzelnické rodiny. Pravděpodobně nebyl zvyklý slýchat slova vděku.

Rozhlédla se chodbou oběma směry a uvažovala, jestli Draco bude vědět, kde ji ubytovali. Myšlenka, že se objeví v Pansyině nebo Ginnyině pokoji, když bude hledat ji, byla stejnou měrou zábavná jako lehce děsivá.

Vzdychla, potřásla hlavou, stáhla se zpět a zavřela za sebou dveře.

Procházela pokojem a pohledem hladila leštěný starožitný nábytek, jemné křišťálové svícny a sametové závěsy. Když člověk ignoroval příšernější věci, nacházející se v jiných částech domu, byl Malfoy Manor opravdu docela příjemný.

Seděla na posteli s nebesy a prsty přejížděla po silné přikrývce. Měkké a na dotek hedvábné.

Odkopla boty, znovu se vyhoupla na postel a hlavou dopadla na polštář. Po chvíli si nemohla pomoct; otočila se na bok a přitiskla tvář k látce.

„Ach, propána, to je příjemné," povzdechla si spokojeně.

Věděla, že by neměla jít spát – co kdyby se Draco vyplížil ji hledat? Věděla, že by ani neměla sedět na posteli – u okna stálo velmi přijatelné křeslo. Neměla zaujímat polohu, v níž by touha si zdřímnout vypadala jako nejlepší nápad.

„Dobrá, Hermiono, vstávej," splynulo jí ze rtů mumlavě.

Zasténala sama nad sebou při představě, jak si sedá a spouští nohy z postele. Viděla se, jak se nohama v ponožkách dotýká podlahy a vstává, pak prochází místností k tomu křeslu.

Usnula dřív, než její imaginární dvojnice usedla do stejně imaginárního křesla.

xxx

Draco nechal plášť spadnout na podlahu, potřásl hlavou a zamlaskal. Ležela tam, stočená do klubíčka, nevěděla o světě, a dokonce trochu chrápala.

No, to, co říkala při večeři, byla docela pravda. Byl to dlouhý den – pro všechny. Ale i tak...

Ušklíbl se, když se plížil k posteli, a zašeptal: „Usnula jsi mi, že jo? Ach, za tohle zaplatíš, Grangerová."