Svéhlavý mazlíček

32. Znovu doma

Tichý a prázdný bradavický expres, tak odlišný od přecpaného hlučného mumraje, na který byli zvyklí z cest do hradu, vypadal podivně, když skupinka v Londýně nastoupila.

Pansy okamžitě zamířila přímou cestou do kupé, které obvykle obsazovali zmijozelští studenti. Stejně se zachovala při odjezdu ze Skotska, takže Hermiona nebyla překvapená. Předpokládala, že to Pansy udělá znovu.

Věděla, že Draco udělá to samé.

Včera přinutili zmijozely posadit se v jejich obvyklých kupé, takže... Hermiona pokrčila rameny a následovala Pansy.

Když se všichni ocitli v podstatně prostornější části, zamkli dveře oddílu a zatáhli záclonky.

Draco vyklouzl z neviditelného pláště a odhodil jej na jedno z prázdných sedadel.

„Merline," pronesl syčivým šeptem, jakmile padl vedle Hermiony, „budu tak rád, až budu moct přestat žít v té věci."

Harry vzal Ginny kolem ramen a zašklebil se, i když v jeho výrazu trochu chybělo veselí: „A já budu tak rád, až nebudeš potřebovat mé rodinné dědictví, aby sis chránil svůj nevděčný zadek."

Ron se kousl do rtu, aby zadržel chechtání.

Pansy se znuděným výrazem zírala z okna a zamumlala: „Cítí ještě někdo, jako bychom i přes to všechno, čím jsme už dřív prošli, prožívali ten nejzvláštnější rok, jaký jsme v Bradavicích zažili?"

Hermiona zvedla ruku a pohledem zalétla k Dracovým bledým prstům, propleteným s jejími. Nikdy by nevěřila, že by takový pohled mohla považovat za příjemný, a přesto tomu tak bylo.

„Musím souhlasit," řekla, navzdory úsměvu, který jí zkřivil rty. „Zvlášť proto, že si hledím z očí do očí s Pansy Parkinsonovou."

Pansy se zasmála, pokývala hlavou a dál sledovala, jak za oknem ubíhá krajina.

Draco sklonil hlavu k Hermioninu ramenu v takovém úhlu, aby jí mohl šeptat přímo do ucha – líbilo se mu, jak se zachvěla, když na kůži ucítila jeho dech: „Víš, tenhle vlak je skoro úplně prázdný. Mohli bychom si najít kupé jen pro nás dva."

Tvrdě si skousla ret a čekala, až jí na tváři vybledne ruměnec. Ačkoli doufala, že si toho nikdo nevšiml, pochybovala o tom. Ale nehodlala odtrhnout pohled od Dracových rukou, aby si to ověřila.

Téměř neslyšně odpověděla: „Jestli si vážně myslíš, že bych souhlasila po tom, co jsi vyvedl včera v noci, jsi blázen."

Uchechtl se a vzdychl, než otočil hlavu, aby jí vtiskl na rameno rychlý polibek. „I blázni můžou snít, Grangerová."

xxx

Když se blížili k hradu, Pansy předvedla hlučné a dramatické rozloučení se skupinou.

Nasadila znechucený pohled, vybuchla a zamávala pažemi: „Jestli už nikdy neuvidím tuhle culící se a pofňukávající partu, bude to ještě příliš brzo!"

„Konečně jsi řekla něco, co není úplně pitomé," odtušil Ron. Když si Hermiona a Ginny ještě týž den večer rozebraly to malé představení, shodly se, že se Ron až příliš snadno vrátil k předstírání nenávisti k Pansy.

Buď maska nebyla maskou, nebo byl příliš šťastný kvůli něčemu, co ho odvedlo od faktu, že to bylo jen předstírání.

Zbývající čtveřice – dobrá, viditelná čtveřice, ve skutečnosti pětice – vstoupila do velké hradní haly a opět se rozdělila. Hermiona s Dracem pod pláštěm se vydali do ředitelčiny kanceláře, zatímco Harry, Ron a Ginny pokračovali k nebelvírské věži.

Pokaždé, když kolem někoho procházeli – i když byl metr daleko – Hermiona se musela soustředit, aby neztuhla uprostřed kroku. Zaměřila se na pohyb svých nohou a na zvuk vlastních kroků na kamenné dlažbě.

Věděla, že je paranoidní, nebo přinejmenším přehnaně opatrná. To, že Draco si uvědomoval každého kolemjdoucího více než ona a snažil se mu šikovně vyhnout, ale ona ho nemohla vidět a tak to nemohla vědět určitě, jistě zapříčinilo náhlou, prudce vzrůstající nevolnost a nepohodlné napětí, které ji rozechvívalo.

Stačil by jediný chybný krok, jediné trhnutí, aby se plášť zčásti rozevřel nebo sklouzl, a co pak? Jak by dokázala vysvětlit zdánlivě nikomu nepatřící část těla - v přirozených barvách, na rozdíl od mlhavě šedivých, ve škole pravidelně vídaných duchů – putující po chodbě vedle ní?

Upřímně řečeno, způsobilo to, že se jí začalo stýskat po časech, když pod vlasy ukrývala fretku. Kdy věděla, že Draco není v nebezpečí, protože mohla na šíji cítit jeho tíhu.

Jak podivný vzal její život obrat, když se jí stalo druhou přirozeností tak strašně moc se bát o Draca Malfoye.

Z toho, jak se ošívala, přejížděla prsty manžety rukávů a kroutila látkou, Draco poznal, jak nervózní byla z faktu, že s ním musela procházet chodbami, zatímco se tu pohybovali ostatní studenti.

Ta divná, nervózní strnulost ji neopustila, ani když vstoupili na točité schodiště. Pod pláštěm naklonil hlavu k jedné straně, zamyšleně ji přejel pohledem a uvažoval, jak by ji zbavil napětí.

Hermiona vyskočila a dlaní si pevně přikryla ústa, aby zadržela vyděšené vypísknutí, zatímco druhou rukou slepě tápala za sebou. „Draco Malfoyi," vyvřískla po chvíli, když se jí nepovedlo plácnout ho přes prsty, kterými ji právě štípl do zadku.

xxx

Minerva McGonagallová čekala ve své kanceláři, až jí Hermiona s Dracem oznámí, co se dozvěděli. Co nečekala, bylo, že až otevře dveře, najde dívku ječet na čirý vzduch – otevřeně se chichotající čirý vzduch – vedle ní.

Svěsila ramena a obrátila pohled k prázdnému prostoru po Hermionině boku. „Pane Malfoyi, smím vám teď položit pár otázek?"

Draco si shrnul kápi a obdařil ji zašklebením: „Jen jsem se snažil ji uklidnit, opravdu, paní profesorko."

Výraz tváře slečny Grangerové – způsob, jakým nadouvala tváře, zuřivě si hryzala spodní ret a mhouřila hnědé oči – říkal něco jiného. Minerva se s povzdechem otočila. Prošla kanceláří a nasměrovala je ke stolu, neboť se rozhodla, že se opravdu nebude  ptát.