Potřeba dýchat

16.

,,Neee!"
,,Slíbil jsi to." Smála jsem se a táhla Adriena za ruku. Nějak mi nevadilo, že na mě zaměstnanci koukali jak na blázna v blázinci.
,,Beru to zpět, nechce se mi dělat žádný projekt a už vůbec ne o drogách, který neberu."
Zpražila jsem ho pohledem a nutila ho šlapat všechny ty schody až do podkroví.
,,Jsi tyranka."
,,Haha, buď rád, že ti dnes vlasy nesmrdí od obsahu tvého žaludku jo?"
Mrkla jsem na něj a on nenápadně zrudnul.
,,Víš, že jsi docela mrcha?"
Zasmála jsem se a otevřela dveře do knihovny.
Usadili jsme se na vaky a já podala papíry s tužkami a mnou obávané lepidlo.
,,Radši ho nechám zavřené, ještě by někoho napadlo do něj koupnout."
,,Přestaň, dneska se chováš divně."
,,Promiň."
Nepřipadalo mi, že se chovám nějak extra jinak, prostě jsem byla po delší době šťastná.
O dnešní noci nepadlo ani slovo a já s tím radši ani nechtěla začínat, určitě si to pamatoval, ale nevím jestliže to byla ta nejlepší věc s ním spát v jedné posteli i když k ničemu nedošlo.
Zřejmě jsem se zamyslela na moc dlouho, Adrien mi připomněl svoji přítomnost pořádným kopancem do nohy.
,,Měli bychom začít."
Řekla jsem a zahnala všechny myšlenky někam do pozadí.
,,Jak se to bude jmenovat a o čem to hlavně bude?"
,,Hele Marinette, ty jsi mozek a já doplňující člen."
,,Adriene."
Snažila jsem se, aby můj hlas zněl alespoň trochu přísně, ale nestalo se tak.
Povdechl si a chytil se za hlavu.
,,Hmm pokud po nás Peter chtěl varování, bude mít varování."
,,Kdo je Peter?" Byla jsem zmatená.
,,Ten psychopat co si hraje na doktora."
Tak Peter se jmenoval! Už jsem si vzpomněla.
,,Jo, já jsem na jména úplně levá. Mohli bychom třeba napsal nebezpečí, co se mohou stát když bereš drogy nebo tak."
,,To je i na cigaretách a nikdo to nečte."
Řekl znuděně.
,,Už to mám! Mohli bychom napsat nějaké vlastní zkušenosti o tom jaké to je, jaké je o tom později mluvit, jak se přitom cítíš a tak."
,,To zní líp, ale nikdy jsem projekt nevyráběl, můžeš se toho chopit."
A tak jsem psala, Adrien mi diktoval jaké to je vidět při požití LSD, jak se cítíš a jak hrozný je návrat do reality. Jak ti pomalu mizí přátelé a ty se propadáš do neustále věští propasti závislosti.
Nevěřila jsem, že to může někdo vnímat až takto.
,,Mimochodem, polovinu z toho mám z sezení s jedním borcem, který tu byl se mnou tak před rokem. Snad sis nemyslela, že bych to takhle vnímal, ale bylo to alespoň trochu podobné."
Něco jsem zamručela a dopsala poslední větu.
,,Teď píšeš ty."
Přidala jsem mu propisku a po pár minutách přemlouvání si ji vzal.
Snažila jsem se, abych to říkala od srdce, ale nakonec jsem stejně mluvila jen o tom jak fascinující je ta úleva, ale čím více jizev přibývá jak se cítíš hůř a unaveně. Jak se ti dělá špatně a nemůžeš jíst a uzavíráš se do sebe.
,,Wow, řekla jsi to opravdu pěkně. Potřebujeme jméno."
,,Potřeba žít?"
Zavrtěl hlavou a přemýšlel, úplně jsem viděla jak mu jihlavou ty myšlenky lítají jedna přes drahou.
,,Potřeba dýchat?"
,,To je dobré."
Společně jsme napsali nadpis a vybarvili ho červenou, protože Adrien ostatní pastelky omylem shodil dolů do jídelny.
A měli jsme hotovo, najednou jako bychom vypustili zadržovaný dech a probudili jsme se.

Naše pohledy se střetly a mě to strašně znervózňovalo, jeho oči mi však zabraňovaly uhnout pohledem.
,,Nezvládám to." Zašeptal Adriena, ale já mu nerozuměla, viděla jsem jen pohybující se rty.
Náhle se zvedl a naklonil se ke mně, nebyla jsem schopná zareagovat, bylo to moc rychlé.
Spojil naše rty a na pár vteřin si to vychutnával. Byla jsem překvapená, nebylo úniku, skláněl se nade mnou a držel mé rty.
Nakonec ustoupil, ale já už se neodvážila na něj podívat.
Zvedla jsem se a utekla se zamčít do svého pokoje.

A zase jsem to zkazila😂 pěkné nedělní ráno😊😊☀