Potřeba dýchat

49.

Seděli jsme v naprostém tichu, jen já a ona, nemluvili jsme. Poslouchal jsem a slyšel jsem toho hodně, zvuky z venku, kapání vody někde ve stěně, kroky a také její dech. Byl nepřirozeně hlasitý, jako by se bála ticha.
Modré světlo ji ozařovalo, že vypadala jako duch, průhledná až na kost.
Řekl bych, že jsme seděli dlouhé hodiny, ale bylo to jen několik desítek minut.

,,Marinette?" Zkusil jsem to znovu, připomínala mi plaché zvíře, které nikdy v životě nevidělo člověka.
Přál jsem si jakoukoliv reakci, která ne a ne přijít.
,,Víš, potřeboval bych vědět co se stalo." Snažil jsem se jí to více přiblížit.
Možná se v ní něco zlomilo, možná ve mě přestávala vidět tu hrůznou bytost.
,,Kdo ti to udělal?"
Koukla se na mě, překvapila mě. Její oči ztmavly do půlnoční modré, zledovatěly až byly chladné jako led. Jakoby očima říkala, že já za všechno můžu, za všechno co se jí kdy stalo.
To slovo, které vypustila z úst mě bude budit ze spánku ještě dlouho, ten její ledový tón, rázný hlas a mé jméno.
,,Adrien."
Řekla to s takovým odporem až jsem se otřásl, někdo jí musel udělat něco mnou nepochopeného.
,,Já jsem ti všechno udělal?"
Její pohled, který se mi zavrtával až do hloubky duše, mě děsil.
Nepatrně přikývla a mně bylo ještě hůř.
,,Co jsem ti udělal?" Ptal jsem se s bušícím srdcem a bál se odpovědi.
Ona byla dlouhou dobu ticho, také se bála, trestu se bála.
,,Zranil." Ty její jednoslovné odpovědi mi na klidu nepřidaly, spíš mě z nich mrazilo.
Natáhla před sebe ruce, hned jsem si všimnul znovuotevřených ran a jizev.
,,Bože Mari, co ti to udělali?"  Zašeptal jsem si pro sebe zničeně.
Ukazovala mi každou modřinu, jizvu a odřeninu.
Ani jsem si neuvědomil, že mi tekly slzy, bolelo mě to za ni.
,,Proč pláč?"
Stále mi nešlo na rozum, proč mluví jako malé dítě, ale alespoň se mnou komunikovala.
,,Jsem v pořádku." Nechtěl jsem ji zatěžovat.
,,Mari, mám pro tebe ještě jednu důležitou otázku. Co ti to píchali těmi injekcemi?"
Všiml jsem si vpichů na obou jejích pažích.
Nevěděla, ale tohle byla klíčová otázka. Znal jsem hodně drog, ale jen pomocí zorniček jsem to určit nemohl, takových drog bylo spoustu.
,,Zutrium."
Proboha! Nevěděl jsem co na to mám říct, tohle bylo špatné. Takto silný halucinogen užívaný tak často způsobuje úplné zabarvení reality, mohla si pamatovat jen to co někdo chtěl, aby si pamatovala.
,,Je mi to tak líto. Kéž bych tu mohl být místo tebe. Co ti řekl Mari?"
Zahleděla se do země, byla na tom špatně. Věděl jsem jak nerada vzpomínala.
,,Za všechno může Adrien."
,,Za co všechno?"
Nemohlo to být to, co jsem si myslel, nemohl na mě hodit všechnu špínu.
,,Adrien plánoval šikanu, znásilnění, vězení."
Takže to na mě všechno hodili a Mari tomu věřila, byla zmanipulovaná drogou. Proto se mě bojí, nevěří člověku, který dle jejího názoru zorganizoval její šikanu a znásilnění.
Chytil jsem se za hlavu, nesnesitelně mě bolela, ale to mi bylo jedno.
,,A ty se Adriena bojíš? Jak velký z něj máš strach?"
Z mých rtů to jméno mělo zřejmě jiný účinek, rozklepala se a opět se zchoulila do klubíčka.
,,Adrien působí jen bolest. Bojím se, hodně se bojím."
Její slova ve mně vyvolávala větší a věští strach.
,,Mari, já jsem hodný nebo zlý? Ubližuju ti nebo tě chráním?"
,,Ty nejsi Adrien, ty mě před ním chráníš, on dělá bolest."
Pokud mi doteď bylo strašně, teď už mi bylo příšerně. Právě řekla něco, z čehož vyznělo, že nejsem Adrien.
Dýchej Adriene, je omámená silným halucinogenem. Nemyslela to tak.
,,Ale vypadám jako Adrien?"
Přikývla, ale ukázala na sádru.
To jsem pochopil.

Pokud jsme si dobře pamatoval Zutrium, byl jediný způsob na co nefungovalo. Tento halucinogen dokázal ošálit všechny smysly, zrak, chuť, sluch, hmat, ale nedokázal omámit čich. Naděje tu byla, malá, ale nějaká.

,,Mari? Voním jinak než Adrien?"
Myslela si, že to je léčka, byla neskutečně opatrná, pomalu se přibližovala a kdykoliv jsem se nadechl, zůstala stát a ani se nehla.
,,Jak voní Adrien?"
Přičichla si ke mně.
,,Adrien voní jako mentol, ty voníš jako cigarety."
Pravda, vzdal jsem se drog, ale cigaret ne. Měla pravdu.
,,Správně Mari, když ucítíš cigarety, jsem to já, jinak to bude Adrien. Adrien si určitě také zlomil ruku, tak pozor, řiď se vůní."
Věděl jsem, že někde v sobě ví kdo jsem a proto její mozek přidá k fake Adrienovi zlomenou ruku. Doufal jsem, že to s čichem pochopí.
Ještě jedna věc mi však nedala, nechtěl jsem se na ni zeptat, ale musel jsem, potřeboval jsem znát odpovědi.
,,Mari, kdo podle tebe jsem?"

Zdravíčko😊 takže, je pátek a to by chtělo nějakou party!!😂😏
A pak jsem tu já, která jede na Slovensko a neužije si víkend😂😂
Vtípek😊

Takže Marinette se nám rozmluvila, ale nepoznala real Adriena, zřejmě to bude hodně špatné😮😵
Což mi připomíná, že už jen 6 kapitol do konce😞 ale bude to stát za to, věřte mi, navíc už chystám úplně novej příběh takže se můžete těšit😏😏 bude zřejmě zajímavej.😊💖

Btw, připomíná mi to tu věc, která se včera stala, fakt divný. Aktualizovali wattpad..
A zřejmě to vystihuje vaše pocity😂😂

Jsme první v #deprese😂😂😂 co to sakra?! Ale jinak máme dobrá hodnocení, tak děkuju😊💖