Potřeba dýchat

45.

,,Není to vůbec jednoduchá mise vážení. Pokud se dostanu do sídla svého otce jednou, bude to zázrak, dvakrát to je nemožné."
Mnul jsem si spánky, hlava mě bolela jako po silné kocovině, ale jinak jsem byl víceméně v pořádku.
,,To okno se otevírá jednou denně, budeš muset počkat dokud se nezačne zavírat. Hádám, že ten člověk je v době otevřeného okna s ní, takže budeš mít málo času, aby tě to okno nerozdrtilo."
,,Se zlomenou rukou to půjde hodně špatně."
,,To chápu, měl bych se naučit lépe řídit."
Povzdechl si Thomas, ale bral to s humorem, nebo jsem v to alespoň doufal.
,,Musíme kontaktovat policii, ty budeš mít na sobě nahrávací zařízení a všechno budeš nahrávat. Vlezeš do té cely tím oknem a zkusíš osvobodit Marinette. Někde v té cele by mohl být nouzový spínač a tím otevreš to okno ma cestě zpátky. Pokud se vyskytnou sebemenší komplikace, řekni to do vysílačky. Budeme poblíž, policie by o tom všem měla vědět."
Myšlenky mi v hlavě vířily jako tornádo, takový strach jsem ještě nikdy neměl. Byl to sotva týden ode dne kdy jsem viděl Mari naposledy a už jsme to bez ní nemohl vydržet. Byla tak blízko, ale dostat se k ní bylo tak těžké. Přitom stačilo jen zajít za otcem a hrát na jeho straně.
,,Měl by ses jít vyspat Adriene, můžeš si jít lehnout do Marinettina pokoje."
Zívnul Thomas, téměř celý den jsme probírali strategie a plány, získávali informace, byl jsem vyčerpaný.
,,Děkuju mockrát."
Promnul jsem si oči zdravou rukou a zamrkal. Pomalým krokem jsem se vydal směrem do jejího pokoje, chyběla mi, strašně moc mi chyběla, ale nemohl jsem se přece rozbrečet jako malý kluk, ne teď když jsem potřeboval zůstat silný.

Její pokoj byl růžový, všechno na co jsem jsem podíval bylo růžové až mě z toho bolely oči.
Na stěnách byly nalepeny fotky Jaggeda Stonea a plakáty s jeho podpisy. Nikdy bych do Marinette neřekl, že miluje rock, ale to se mi na ní líbilo ještě víc.
Nakonec jsem našel deku a uvelebil se na růžovém odpočívadle, nechtěl jsem spát v její posteli, nepřišlo mi to správné.
Už jsem usínal, bylo něco okolo čtvrt na dvě ráno, když v tom ke mně do pokoje vtrhla Sabina.
,,Volá tvůj otec, chce vznést podmínky."
Vyskočil jsem tak rychle, že se mi zatočila hlava. Najednou jsem byl plný energie.

Dole v obýváku seděl Thomas u telefonu a snažil se zkontaktovat s otcem.
Když jsem slyšel, po tolika letech, jeho hlas, bylo mi zle. Budil ve mně tolik zlých emocí, tolik hněvu a odporu.
,,Milí Dupain- Chengovi, vím, že si mě dobře pamatujete, já vás také. Chtěl jsem vám sdělit novinu, že mám vaši dceru a zatím je v pořádku. Do konce týdne by opět mohla s vámi sedět u jednoho stolu. Co říkáte? Stačí mi pár závazků."
Napjal jsem se, nelíbilo se mi to a manželům Dupain- Chengovým ještě méně.
,,Gabrieli Agreste, už jednou jsme tě za mříže dostali, proč bychom nemohli teď? Přísahám ti na svoji smrt, že tě dopadneme."
Chladně se zasmál.
,,Kdepak Thomasi, vy mi už nic nepřekazíte. Pokud se totiž jen pokusíte o sebemenší odpor, přísahám, že to vaše dcera nepřežije. Myslete moudře Thomasi. Buď mi prodáte vaši společnost a zavážete se, že na mě nikdy nezkusíte žádný podvod a soudní proces, a nebo se vaše dcera nedožije plnoletosti, to vám zaručuji."
Thomas si povzdechl a zavěsil, měl jsem tu příležitost vidět oba rodiče jak brečí nad ztrátou své jediné dcery. Byli ochotni se zničit, zbavit se všeho jen kvůli ní.
Také bych to udělal, pro ni cokoliv.

Marinette, musíš zůstat silná ať jsi kde jsi. Tvůj Adrien si pro tebe brzy přijde a pak už budeme jen a jen spolu.

Zdravím😊
Další kapitola je na světě a s ní i další bolest způsobená Marinettiným rodičům.
Zachrání Adrien Marinette? A pokud ano, co bude dál? A co udělá Gabriel Adrienovi pokud něco selže?
🤔😵😏
Strašně se omlouvam, že nedpovídám na komentáře, zprávy apod, ale snažím se šetřit si data alespoň na vydávání příběhů😊❤💖😍😥😥