Chocolate Eyes I. [HP FF]✔

34. - Po zápase je vždy párty

2.3.1977

Celé dopoledne hradem chodili nadšenci famfrpálu v barvách svých kolejí a nadšeně se dohadovali, kdo vyhraje. Dnes se hrál zápas Nebelvíru proti Zmijozelu, takže každý člověk v hradě věděl, komu má fandit. Teda až na učitele, kteří se snažili být nestranní, ale moc jim to nešlo.

Josephine s Thomasem už od včerejška chodili v tričkách s erbem Nebelvíru, které si vyrobili a užívali si atmosféru. Po obědě vyrazili na tribuny, protože jsme ani jeden z nich nehrál.

Pozorovali jak se pomalu zaplňují hlediště a Thomas se křenil. ,,Tak co, jak ti to jde s Remusem?" Řekl a dělal jako kdyby ho to vlastně vůbec nezajímalo.

,,U Merlina, ticho!" zacpala mu pusu vyděšeně a ohlédla se okolo. Když zjistila, že okolo nich nikdo není, ruku sundala.

,,Tak co?" zeptal se po chvíli ticha se smíchem. Josephine se na něj naštvaně podívala, ale odpověděla:

,,Furt stejný," zabručela. Snažila se být optimistická, takže se usmála a pokusila se to hodit za hlavu. Teď není čas smutnit. Ten je, když je člověk sám v posteli uprostřed noci.

,,Vidím jak po něm zamilovaně koukáš!" Nespokojil se s odpovědí a pokusil se ji vyprovokovat.

Josephine se na něj otráveně podívala a upozonila ho, aby ztichl. ,,Já vím, že mě nechce, ale připomínat mi to nemusíš!"

Po tom, když Thomas zahlédl její výraz, nechal ji být. I když... ještě než ji nechá být, tak si do ní rýpne. Bez důvodně. Jen protože to je Thomas a nemůže si pomoct. ,,A proč že se spolu teď nebavíte?"

Josephine neodpověděla a zvedla se, aby si mohla sednout jinam. Rozešla se ke schodům a když byla u nich, zrychlila. Pomalu srážela studenty, kteří šli naproti ní na tribuny, ale nevnímala pokřiky a běžela co nejrychleji dolů.

Neměla daleko k slzám. Co si tak vzpomněla na poslední týden, tak se jí vyhýbal, co nejvíce to šlo. Když ho potkala v knihovně, odešel. Když ho pozdravila, vymluvil se na to, že musí udělat něco do školy a odešel znovu.

Víc ublížit jí ani nemohl.

Ukápla jí slza. Spěšně ji setřela a rozešla se po cestě společně s dalšími studenty k jiným tribunám, několik metrů od těch, kde byla původně. Pak si sedla do nebelvírské sekce a čekala na zahájení hry.

Po několika minutách zahlédla, jak se k ní došoural Thomas a potuchu si sedl vedle ní. Ani jeden nic neřekl, oba mlčeli a dívali se na okolní tribuny.

-flashback-

Josephine seděla u jednoho stolu v knihovně a pomalu dočítala knížku. Když ji dokončila, zvedla se a zašla do uličky, kde zahlédla Remuse.

Rozšířily se jí zorničky a zrychlil tep. Ale to nebylo neobvyklé v jeho přítomnosti. Remus si jí nevšiml a dál se přehraboval v poličce.

,,Ahoj, co hledáš? Možná bych ti mohla pomoct," pokusila se zahájit konverzaci.

Remus se lekl jejího hlasu a otočil se na ni. ,,Ne," podíval se na ni zděšeně a pak se zase rychle podíval k poličkám. Vytáhl první knížku, kterou uviděl a zalhal: ,,Už jsem to našel!"

-konec flashbacku-

Všechno odstartovalo až moc rychle. James vyletěl vysoko nad hřiště jak už byl zvyklý a začal hledat Zlatonku. Snažil se nevnímat toho, kdo komentuje hru a věnovat se svému úkolu.

Prvních pět minut nezahlédl nic, takže se následně vydal mezi hráče. Kličkoval mezi nebelvírskými a snažil se vyhýbat Potloukům od zmijozelských. Podíval se pod sebe, ale tam ji také nezahlédl.

Znovu vyletěl vysoko a koutkem oka zahlédl Josephine na tribunách. Nebo si to minimálně myslel, že ji viděl. Ale i to ho popohnalo ještě víc.

Najednou se to stalo - zahlédl ji. Rychle změnil směr letu a rozletěl se k ní. Byla to jen zlatá skvrna, takže se ji pokoušel neztratit z dohledu.

,,A Potter asi zahlédl Zlatonku!" zaslechl komentátora. V tento moment byl zápas docela těsný, osmdesát ku devadesáti pro Zmijozel.

Nebelvírští střelci využili toho, že se všichni soustředí na Jamese a vystřelili koš, přesně tak, jak si dohodli. Takže teď byla remíza.

James cítil, jak mu celým tělem proudí adrenalin. Necítil nic jiného. Křečovitě svíral koště. Zlatonka najednou začala prudce klesat dolů, takže letěl za ní. Zrychlil co nejvíce to šlo a věděl, že těsně za sebou má chytače Zmijozelu.

Byl od ní tři metry. Nabral ještě větší rychlost, domníval se, že snad takovou rychlostí ještě na tomto koštěti neletěl. Vítr do něj prudce narážel a věděl, že kdyby teď spadl, strašně moc by si namlátil.

Dva metry. Metr. Pár centimetrů. Byl jen kousek... a pomalu začal natahovat ruku k ní. Už jen deset centimetrů.

A pak ji měl. Držel ji v ruce, kde se mu zmítala a pokoušela se mávat svými zlatými křidýlky dál.

První milisekundy bylo ticho. A pak, když zjistili, že Nebelvír vyhrál, vypukl neskutečný povyk.

xxx

Bylo po zápase a i přestože byla středa, byl v nebelvírské společenské místnosti uspořádán večírek. A samozřejmě nikým jiným, než Poberty.

Josephine a Thomas odešli předělat Velkou síň podle jejich představ. A samozřejmě, až se vrátí, tak I nějaké to pití. Avšak, to až tak kolem jedné.

Protože bylo zatím jen něco kolem jedenácti, měl Remus dostatečně dlouhou dobu na přemýšlení. Ale už měl v sobě trochu té ohnivé whisky, takže se mu to trochu pletlo. Přece jenom, Remus je taky Poberta.

James na tom byl nějak podobně, oba seděli na pohovce u krbu a koukali do blba.

,,Hej, Jamesi," ozval se Remus a otočil se na něj.

James se na něj podíval. ,,Hmm?"

,,Myslíš si..." začal váhavě. Jako střízlivého by ho nikdy nenapadlo se na to Jamese zeptat, ale nebyl. A tak dělal chyby jako všichni z nás.

James se na něj zmateně podíval. ,,Co si myslím?" Pak se podíval na svoji láhev, kterou držel v ruce a napil se.

Remus se také napil, aby si dodal trochu odvahy. ,,Myslíš si, že bych u Josephine mohl mít šanci?" Chtěl se ho na to zeptat už dřív, ale neměl na to odvahu. Jenže s posilněním v jeho ruce, se mu to zdálo jako úžasný nápad. Hlavně, když nechtěl, aby James nevěděl, že se mu Josephine líbí. Ideální nápad.

Vlastně ani sám nevěděl, co si o tom má myslet. Dlouho se s ní nebavil, vyhýbal se jí a bál se, že by jí mohl ublížit. Ale třeba si to James s trochou toho štěstí nebude pamatovat.

James se na pokusil zamyslet, což mu teď moc nešlo. ,,No... já si myslím, že jo."