A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

ALE SOCHY NEPLÁČÍ

Topím se ve vypuštěné vaně.

Je prázdná, dýchám jako ryba na suchu.

Voda mi protekla mezi prsty.

Pramínky provlnily se kolem do kanálů.

Nemožné dlouho držet je v hrsti, když vaně chybí zátka.

Když ta láhev je bez zátky, brzy z ní vše vyprchá.

Prchavými doušky utíká život a kreslí mlžné krajiny na okna.

Je pozdě večer, velmi brzy ráno a kapky leští tabulky skleníků.

Skleníků v nichž rostou skleněné květy.

Křehké, ledové, co tříští se, jen na ně dýchneš.

Lehávám v té vaně, v té váze pro ty květy.

Vždy v noci, za smíchu opilců.

Bloumají ulicemi a na benzince hrají jazz.

Mladá brigádnice vytírá tam křiklavě žlutou podlahu a houpe se do rytmu.

Lahve zvoní a oni řvou.

Zakláním hlavu až praská mi v páteři a v očích mám jen lahve od šamponu.

Štiplavé mrazení, dusivé pohledy.

Vidím se v zrcadle.

Proč visím naproti vaně?

A jsem to já?

Ten pokřivený paragraf, krčící se v chladné náruči nejistý si ničím?

Marná černá kukla, uvnitř níž již tlí zárodek motýla.

Já jsem ta zrcadlová holka?

Která z nás je odrazem?

Která chladnou hladinou?

Socha z mramoru bez hlasu a možnosti plakat.

Chtěla by plakat, protože v srdci cítí tupou bolest.

Ale neumí to.

Chtěla by aby safírové slzy cinkaly o keramické dno oceánu.

Aby slzavé perly zapadly jí za výstřih.

Ale sochy nepláčí.

Sedí tam tiše a řve jen v hlavě.

Skleník spí.

Spí květiny růžolící se v peřinách o patro níž.

Spí s úsměvy na rtech, ty čteš voňavé sny.

Sedí v té své váze, trochu strnule.

Jako v kostele.

V tom lesním chrámu, kde včera ironicky četla svého básníka.

Položila si ho na lavici jako bibli a smála se té trefnosti.

Jediný kvítek ledu, socha z pouští, monolit bdí.

Voda zatéká a omítka bují životem.

Tlačí ji do zad a ona se zpovídá.

Vykládá své strasti prázdné zpovědnici.

Bylo by krásné, kdyby tam byl její sochař.

Ale ona to neví.

Neví, zdali černá Pandořina skřínka dýše, a tak mluví.

A než ji otevře, může věřit, že ji nikdy neopustil.

Že ví, co udělat.

Jak zase najít smysl.

Jakýkoliv. Jak začít zase tančit mlhou.

Lehává ta socha, socha květu ve své vaně v jedné staré koupelně.

Jako v rakvi.

Jako v rakvi mlčky šeptá to, co ví.

Je zmatená.

Zmatená a čeká až se ráno probudí rozlámaná s malou jizvou v hrudníku.

Až vstane a smyje ze sebe "včera".

Až nasadí svůj úsměv.

V polici vedle zubního kartáčků jich má několik.

Až protáhne se, kamenná skořápka popraská.

Pod tím mramorem se skví nová kůže.

Ještě je horká a plane zrozením.

A umře.

Umře jako ta křídla novorozeného letce, pokud se ho někdo dotkne.

Umře v mořské pěně.

Umře, jestli zazpíváš.

Umře, jestli se to stane, ale zatím ještě ne.

Zatím kráčí tmou a vidí skrz tu malou dírku v hrudi světlo.

Malé jako okno mihotavého deště paneláků.

Kráčí s plamínky dešťů a náhrdelníkem ze safírů.

Kráčí s jitrem v ruce a chlad ji objímá.

Zavírá oči.

A doufá.

Doufá, že až je otevře Pandořina skříňka tu už nebude.

Ach mýlí se.

Sama před sebou se neschová.

To ona je tím černým ebenem.

Ebenem, co skrývá mnohem víc.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ležím si takhle v noci ve vaně a tak trošku básním až z toho blázním. Je mi smutno a potom uvidím 5. místo poezie! Úplně mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Veškerá poděkování jsou málo. Přesto Vám neumím dát víc než je a další mé pokusy, škobrtnutí a pády...