A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

HVĚZDY, DOMLUVIL JSEM S VÁMI

Tolik prázdnoty, tolik nicoty v hrudi,
až mě to ze spánku budí.
Nutí mě to řvát, nutí mě to šílet.
musím plakat a kvílet.

Protože mé tělo je tady na podlaze
a ty jsi tam v polibcích.
Jsi tam, kde se mají lidé blaze.
A někomu jinému patří tvůj smích.

Někomu jinému čas propůjčil tě jako knihu
A mě? Mě daroval veškerou tíhu.
Jsi tam, jsi v objetí.
A jsem tady, jsem v zajetí.

Ležím na chodníku, oči jen pro pláč.
Ptám se sama sebe, co jsem sakra zač.
A jak můžeš mě nevidět?
Jak je mé srdce naráz schopné tak závidět?

Křičím: "Hvězdy domluvil jsem s vámi!"
V hlase ta bolest lidí, co zůstali sami.
A žádná bolest mě nemůže konečně zlomit.
Jen hvězdy, jen měsíc a někdo začne výt

A mě to bolí, mě to tak bolí.
Škrťe mě, rozřežte, bijte holí
a stále to nepřebije to v mé duši
a mé srdce prostě dál buší.

Je tak lhostejné k mé nechuti,
je vytrvalé, až to hezké není.
Proč to děláš? Ach, nikdo tě nenutí.
Tenhle svět mě už jen plení.

Nevím, jak já jen dokážu zas vstát.
Dál existovat, dál si na život hrát.
Lhát a lhát a lhát že tohle není jen přežívání,
vždyť je tu tolik jiných lidí k mání!

Hlupačko, mohl tě někdo milovat
a ty jsi musel již zaprodat své srdce i duši.
Vždyť chovám se sama k sobě jako kat,
snad mi ta bolest dokonce i sluší!

Já nemůžu jinak, tohle není volba.
Zarylo se mi to do kůže, hrůzná střelba.
A kdybych směla volit, vybrala bych si tě znova.
Žhavá jako oheň, jako sníh ledová.

Mé tělo je tady, ta schránka práchnivá,
koušu se do tváře, do jazyka,
jsem mrtvá, umřela jsem zažívá
a tebe, tebe se to vůbec netýká.

Vyřvu si hlasivky, trochu se opiju.
Zemřít nemůžu, když ani nežiju.
A když podáš mi svou dlaň, když realita tebou rozkvetla,
je to jako výjev z Bible, kterou jsem nikdy nečetla.

A když složíš mé kousky, nedostaneš obrázek,
neuvidíš vesmírnou nesmírnost mé lásky,
dostaneš jen tolik otázek,
tak se pojďme bavit, zcela kamarádsky.

Vždyť já nejsem ta pravá pro tebe,
nejsem pravá ani pro sebe,
jsem chodící smůla, černá můra, jsem jen zklamání,
jsem dlouhá noc bez vidiny svítání.

Musíš být ode mě dál,
potřebuju tě blízko, potřebuji tě tady.
Jsem pták, co létat se bál
Má zahrada zůstává ležet lady.

Protože i když jsi se mnou, jsi pryč.
Když začneš mě ničit, zcela mě znič.
Do poslední myšlenky, ať to už nebolí.
Ať jsme všichni tak slabí, zoufalí a holí.

Ne, není to tvá vina, není to má vina.
Jsem už úplně na kusy,
nepomůže ani trocha vína,
můžu vzdát své pokusy.

Pokusy na chvíli vyhnat tě z mé mysli,
jen chvíli oklamat své smysly.
Jsi mnou, jsi v mé hlavě,
říct to můžu jen papíru, nebi a trávě.

Čím zaplnit tento život, tuhle samotu?
A když se to podaří nezmizíš?
Když vrstvy jsou strženy, smutek odhalí nahotu
a já stále bdím, i ty někde jinde bdíš.

Mé tělo tady a ty máš dvě srdce v hrudi.
Od krve jsme všichni rudí.
Máš své srdce a taky to moje,
tak směj se, já jdu do pokoje.

Ležím v posteli a cítím tě všude.
mé tělo tady a ty máš ten zbytek
a i mé sny budou rudé
a mé slzy budou stále bez výčitek.