Stolen ring

4. kapitola

Paris zůstala ohromeně zírat na obsah dárkové krabičky. Uvnitř byl zasunutý přenádherný šperk. Byl to ten stejný prsten, který měl na ruce neznámý muž z metra. Černý kámen odrážel mdlé odlesky rozsvíceného lustru na světlé stěny.
Nevěděla, proč ho sem někdo položil, ale pokud to měl být jen nějaký vtip, zaručeně mohla říct, že se moc nepovedl. Věděla, že je falešný. Zvedla krabičku a podívala se na ten prsten znovu. Rozhodně nemohl být právy, ten už byl nejspíš na cestě někam za hranicemi, nebo už dávno koloval po překupnících.
Líbil se jí. Přestože netušila, kdo ho tam dal, rozhodla se nechat si ho. Navlékla si ho na prsteníček levé ruky a ruku mírně natáhla, aby si prsten mohla lépe prohlédnout.
Všimla si, že v obalu pod prstenem byl zasunutý papírek. Opatrně ho vytáhla, nechtěla poničit měkkou vrstvu sametu uvnitř krabičky. Byl růžový, přeložený v polovině a byla z něho cítit vůně šeříku, vanilky a kolínské. Byla to zvláštní kombinace. Paris naprosto milovala šeřík.
Psaníčko rozložila a přečetla si ho.

Drahá Paris,
nejspíš nevíš, kdo  jsem. Já však o tobě vím docela dost. Potřeboval bych od tebe menší výpomoc. Musíme se sejít. Zítra v 19:30 v restauraci Odeon. Přijď sama.

Dopis nebyl podepsaný. Paris nevěděla, co má udělat. Hlavě se jí začaly vynořovat všechny možné myšlenky a nemožné scénáře. Co myslel tou „menší výpomocí?“ Co když to byl nějaký úchyl? Nebo to byl chladnokrevný vrah, který měl v plánu ji zavraždit, jen co vejde dveřmi do restaurace a s ní ještě další přihlížející? Snad si nemyslel, že by na to přistoupila, že ne? Že by mu dala svojí důvěru jen na základě toho prstenu a ne moc povedeného dopisu?
Nevěděla, co má udělat. Třeba to byl jen nějaký její stydlivý tajný ctitel, který ji tak chtěl pozvat na rande. To by byla ta lepší varianta. Byl to jediný důvod, proč to nehodlala celé hodit za hlavu a tvářit se, že se nic nestalo. Jenomže na papírku nebyl uvedený kontakt, takže jejich schůzku nemohla zrušit bez toho, aby se nezachovala hrubě.
Paris se rozhodla, že se tím bude zabývat až zítra a konečně zamířila do svého útočiště. Prsten se jí na ruce matně blyštil. Perfektně jí padl. Vůbec si ho nesundávala, dokonce se s ním i koupala. Pravděpodobně už zapomněla, že měla kdy nějaký prsten na ruce. Kdyby jen tušila, jak jí toto malé gesto, v podobě jednoho malého šperku, obrátí život vzhůru nohama.