Stolen ring

16. kapitola

Jasná záře jí probudila. Paris zamrkala, aby si zvykla na sluneční světlo. To už je ráno? Co se stalo?
Pokusila se vstát z postele, ale nohy měla jako ze želé. Rozespale se porozhlédla po pokoji, ve kterém spala. Nepoznávala to tu. Kde vlastně je?
Nevybavovala si skoro nic z toho, co se stalo předešlou noc. Podívala se na svojí ruku a najednou vyjekla. Prsten, který dostala od Mathiase byl pryč. Začala panikařit. Ocitla se v neznámém pokoji, po noci na kterou si zaboha nemůže vzpomenout a bez jediné věci, která by jí připomínala, že to všechno se doopravdy stalo. Že to bylo skutečné.
Nebo ne? Paris začínala mít pochyby. Co když to všechno je jen jeden velký, hořkosladký sen. Určitě.
Nejspíš tohle je byt, který si s Rickem pořídili, když dostudovali. Nikdy se nestala policistkou ani zlodějkou. Všechno je jak má být.
Najednou se otevřely dveře a v nich stála postava muže.
„Ahoj Ricku, ty už si vzhůru?" zeptala se Paris bez toho, aby na něj pohlédla.
„Musela si se vážně uhodit do hlavy, že mě ani nepoznáváš?" Konečně dokázala zařadit ten rozostřený mužský hlas a došlo jí, že ve dveřích nestojí Rick.
„Mathiasi," vyjekla a skočila mu kolem krku. On jí objal tak pevně, jako by ji nehodlal už nikdy pustit.
Když sevření konečně trochu povolili, Paris byla schopná vyslovit otázku, která ji ze všeho nejvíc děsila:„Co se stalo?"
„Z nějakého, mě stále neznámého zdroje se o naší akci dozvěděl můj konkurent Corner Black. Je to taky sběratel šperků, pamatuji si, že už jím byl i za doby mého otce. Nechává za sebe dělat práci jiné. Tam v muzeu nás přepadli jeho lidé, naštěstí se nic hrozného nestalo. Postřelili jednoho chlapa z naší ochranky, naštěstí to není nic vážného. Brzo bude zase v pořádku," Mathias na chvíli zastavil jeho vyprávění a podíval se na Paris, „Po tom, co jsi omdlela jsem tě odnesl do bezpečí. Neměl jsem tě tak táhnout. Nenapadlo mě, že jako policajtka bys mohla mít tak špatnou fyzičku, promiň mi to."
Odpustila mu. Nepotřebovala slova, aby mu to dala najevo. Její rty jí k tomu bohatě posloužily. Mathias rozhodně její náklonnost neodmítl. Kdyby v tuto chvíli přišel konec světa, líbající se milenci by si toho nejspíš ani nevšimli.
Nevnímali čas. Mohlo klidně uběhnout několik minut, hodin, možná dokonce dní, když se konečně od sebe odtrhli. Neochotně. Ale umřít z nedostatku kyslíku taky nechtěli.
„A co můj prsten? Ten od tebe. On zmizel." Prsten s černým kamenem měl pro Paris velkou cenu. Byl to první dárek, který od Mathiase dostala.
Mathias jednou rukou prohledal kapsu své kožené bundy a vytáhl pouzdro. Mathias si před ní klekl na jedno koleno. Paris zamrzla na místě. Měla tušení, co by mohlo následovat.
„Paris, vím že se neznáme moc dlouho, ale od té doby co tě znám, si mi změnila život. Včera mi došlo, že bych nedokázal žít, kdybys umřela. Máš pro mě daleko větší cenu než tento prsten a všechny šperky, které jsem kdy ukradl dohromady. Paris Lawsonová, prosím, vezmi si mě," jeho hlas zněl tak prosebně, že mu Paris nedokázala říct nic jiného než ano.
„Vždyť jsme ještě ani - " namítla Paris, když jí Mathias navlékl její znovunalezený prsten na ruku.
„Tak to bychom měli hned změnit, ne?" přerušil ji. Než stihla Paris něco namítnou, umlčel ji jedním velice vášnivým polibkem.