Otázky 3/3

72 4 0
                                    

Ocitla se v tmavé chodbě, lemované loučemi, které se jedna po druhé začaly samy od sebe rozsvěcet, jak kolem nich dívenka procházela. Parilis minula několik dveří. Prošla kolem knihovny, až stanula před ebenovými dveřmi. Váhavě vzala za kliku, než si dodala odvahy a pomalu otevřela.

Opatrně nakoukla, jen aby jí koutky začaly pobaveně cukat.

,,A já myslela, že touhle dobou už budete oba spát.” vešla do dveří a nepřestávala se usmívat. Vysloužila si tak Brumbálův zamračený pohled, který seděl na svém lůžku a unaveným pohledem upřeně hypnotizoval tvrdě spícího vlkodlaka.

,,S ním v jedné místnosti?” nevěřícně na dívku pohlédl. Nějak při tom zapomněl, že ona je tu ta, které by se měl obávat nejvíce.

,,Myslím že zapomínáte, pane profesore, kdo je tu opravdový nepřítel.” Parilis se zazubila, než se schoulila v proutěném křesle.

,,Tím myslíte sebe?”

,,Ne, Řád.” zavrtěla dívenka trpělivě hlavou. Aniž by si to uvědomovala, nahlodala Aberfordovu zvědavost. Bylo tu tolik věcí, na které se jí chtěl zeptat....

,,Co je ve skutečnosti, ten váš Řád, zač?” vypálil svou první otázku.

Teddy ze spaní zavrčel a starý čaroděj sebou polekaně cuknul.

,,To vám nemohu říct, a Merlin ví, že bych chtěla, ale nejde to.” povzdechla si.

,,Já osobně, vám nemohu prozradit nic, ohledně Řádu, pokud nechci zemřít. Je tu však někdo, kdo je s Řádem obeznámen stejně jako já, a nevztahují se na ně pravidla.” mrkla na profesora, než stočila pohled na plátno obrazu.

Helga podřimovala zkroucená na nepohodlné, dřevěné stoličce, hlavu položenou na složených rukou, kterými se prve opírala o mahagonový stolek.

,,Obrazy?” Aberford proti své vůli pozvedl obočí. Vysloužil si tak dívčin pobavený úšklebek.

Pomněnkovým pohledem se zadíval na spící postavu a chvíli ji zkoumal, než mu v mysli vyvstala další otázka, na kterou toužil znát odpověď.

,,Jak je možné, že tu máte obraz jednoho ze zakladatelů Bradavic.”

,,Jen jednoho?” dívenka se upřímně rozesmála. ,,Profesore Brumbále, jsem potomkem Salazara Zmijozela, je jen přirozené, že ve svém domě budu mít obraz svého předka a jeho nejbližších.”

,,Takže jste, Voldemortova dcera?”

Parilis se zarazila a chvíli starého čaroděje upřeně zkoumala barevným pohledem. Na chvilku se zadívala na runami posetý strop, než se kousla do rtu a odvrátila tvář. Aberfordovi trvalo jen chviličku než zjistil, že dívka přemáhá smích.

,,Myslela jsem, že jste chytřejší. Prozraďte mi jednu věc.... Bude mi teprve dvanáct, jak mohu být dcera někoho, kdo zemřel dávno před mým narozením?” s pobavením pozorovala Brumbálovi rozpaky, když si uvědomil svou chybu.

Zamračil se. O té dívce všichni mluvili jako o dceři pána Zla, nenapadlo ho uvažovat o jejím věku. Tedy... pokud nelhala i v tomhle ohledu.

,,Já ne, ale Cathrin ano. Ta dívka, co vás ošetřovala, se narodila v Azkabanu devět měsíců po té, co byl Tom Raddle poražen. Prozraďte mi, pane profesore, co tak hrozného spáchala? Proč, jste ji tam drželi?” rozhodla se nakonec položit vlastní otázku.

Doufala, že Aberford bude na celou věc pohlížet podobně jako ona, ale když si v jeho myšlenkách přečetla slova: Je dcerou... pochopila, že starý čaroděj smýšlí stejně, jako většina kouzelníků. Poto se rozhodla skočit mu do řeči dřív, než ta slova stihl vyslovit.

,,Ano. Vím, že je Voldemortova dcera, ale to není odpověď na mou otázku. Ptám se, co spáchala, že jste ji museli uvěznit na tom odporném místě? Ještě před jejím narozením?” na svou otázku se však dočkala jen ukázkového mlčení. 

Aberford na maličkou dívenku jen upřeně zíral. Upřímně jej šokovalo, že ta druhá dívka je dcerou největšího černokněžníka všech dob. Na druhou stranu, jistá jeho část to tušila od chvíle, kdy se jí zadíval do těch odporných očí. Každopádně, ať se snažil jak chtěl, nedokázal dát Parilis uspokojivou odpověď.

,,Myslela jsem, že budete stejně chápavý, jako váš bratr.” neodpustila si Lily štiplavou poznámku. A s jistým pobavením pozorovala, jak sebou Brumbál cuknul, jako kdyby mu právě vyťala políček.

,,Co tím....” okamžitě se nepřátelsky naježil a zamračeně se na ni podíval. Měl pocit, že pokaždé, když už by jí začal aspoň trochu věřit, tak Parilis řekne, nebo udělá něco, čímž si vyslouží jen jeho nepřátelství.

,,Myslím tím to,” ani jej nenechala domluvit, ,,že on by nesoudil děti podle toho, čí krev jim proudí v žilách. Vlastně... Nikdo z vás se o ni nikdy nezajímal, že? Prostě byla dcerou toho odporného ničemy. Je jen přirozené uvažovat nad tím, že se dítě vydá ve stopách svého otce a nejlepší řešení, jak předejít jakékoliv případné katastrofě, je učinit jistá protiopatření ještě dříve, než k tomu dojde.” rozvíjela své myšlenky nahlas. Byla si při tom vědoma Aberfordova upřeného pohledu.

Natáhla ruku a prsty zabořila do pískové srsti mladého vlkodlaka, který ležel u jejích nohou.

,,Pověste mi ale jedno. Proč zrovna Azkaban? Proč jste ji zavřeli zrovna tam? Je mnoho jiných řešení, jak předejít tomu, aby se to dítě obrátilo na cestu zla a upřímně myslím, že to co jste udělali, je toho pravým opakem.”

Teddy u jejích nohou souhlasně zavrčel. Bylo to už nějaký čas, co se vzbudil a teď tiše poslouchal tento spíše jednostranný, rozhovor.

,,Kdo jsi.” Aberford ignoroval vše co řekla. Odmítal jí odpovědět, protože kdesi v hloubi duše tušil, že ta maličká má pravdu. Nebylo to zrovna správné, ale s tím on už nic nezmůže. Zajímalo ho jediné. Kdo je ten malý vetřelec, sedící v křesle naproti němu.

Dívenka se na něj však jen zamyšleně usmála, a její nepřítomný pohled jej mrazil.

,,Pověste mi, pane profesore, znáte opravdu dobře, dějiny zakladatelů?”

Parilis - Černá kněžkaWhere stories live. Discover now