Cliché [CZ]

What is the truth?

|Mina Gilbert|

Pokud jsem tehdy považovala den, kdy jsem si vzala každou ponožku jinou za jeden z nejhorších, tenhle ho daleko předčil a byl mojí katastrofou.

Cítila jsem se příšerně. Nemohla za to jenom kocoviny, kvůli které jsem měla pocit, jako kdyby mi v hlavě bil zvon, ale i pomyšlení na ráno, kdy jsem vedle sebe našla spícího Luthera a v hlavě se mi vytvořily ty nejhorší možné scénáře. Do té doby jsem dělala ukvapené závěry, protože jsem nevěděla, že teprve ten největší skandál přijde. Nějak jsem totiž z hlavy vypustila mamku a jejích patnáct zmeškaných hovorů, což byla ta chyba a neměla chodit domů jako by se nic nestalo. Možná na mě u dveří nečekala policejní hlídka, ale moje matka s rukama založenýma v bok a s pohledem toho nejchladnějšího zabijáka, ji dost dobře kompenzovala. Takhle rozzlobenou jsem ji nezažila ani když dáma v růžovém kostýmku kritizovala její kvalitu zboží, na které, mimochodem, nebylo nic špatně. Nikdy nebyla na tělesné tresty, nepočítám-li můj předškolní věk, kdy jsem vařečkou dostávala v jednom kuse, ale věřím, že pokud by se této tradice držela, ve škole si do té lavice nesednu. Tvrdila, že můj dnešní stav je mi už tak dost velkým trestem, a aniž by mi dovolila se převléknout, osprchovat či se jinak zkulturnit, okamžitě mě poslala do školy. Byla jsem si jistá, že tím to neskončilo a já se mám ještě na co těšit po příchodu domů.

Takže to snad bylo poprvé za dobu mého studia, co jsem se tam skutečně těšila. Nejenom díky Blair, která byla tou jedinou osobou, jež si mě mohla vyslechnout, ale i přechodnému útočišti před zuřící mamkou. Byla jsem si jistá, že s jejím naštvaným pohledem toho dnes moc neprodá.

Netušila jsem, že se raduji předčasně. Hned při vstupu na školní pozemky jsem spatřila Ethana a já si najednou uvědomila, že bych dala cokoliv za to, abych ho nemusela potkat. Jenom dneska. Předstírat nezájem a odmítání s ním mluvit bylo mnohem náročnější než kterýkoliv tělocvik s trenérem. Vůbec mi to neulehčil ani svou omluvou, která mi musela být jako chladné mrše, takovou pozici jsem dnes musela zastávat, aby Ethan pochopil, že s ním nechci mluvit, úplně jedno. Přesto něco uvnitř mě pookřálo a já měla chuť ho obejmout, protože to byl jediný člověk, který mi mohl být oporou v dnešním dni plném utrpení. Ale zase to nemohlo být dneska. Ne po včerejší noci a když bych to udělala, cítila bych se ještě hůř. Raději jsem zvolila taktický únik do útrob za někým, komu vše můžu říct.

Blair byla opravdová kamarádka. I přes to, že jsem se k ní naposledy zachovala tak strašně, dokázala mě vyslechnout. A já se cítila ještě hůř. Byla jsem obklopena lidmi, které si nezasloužím.

Nejhorší vyvrcholení dne přišlo na hodině biologie. Biologie je příšerná už sama o sobě, ale slečna Sullivanová se rozhodla, že z ní udělá ještě něco horšího. Nevěřili byste, že toto malé stvoření, můžu to říct, když měří jen pár centimetrů nad sto šedesát, s tmavě hnědými vlasy a hnědýma očima připomínající láskyplné zvíře - koně, dokáže udělat z vyučující hodiny peklo na zemi. Zkouškové stipendijní testy, které tak úplně zkouškové nebyly, neboť zahrnovaly čtyřicet procent naší celkové známky. Byla to směska všeho. Co se rostlinné buňky týče, přes fotosyntézu a funkci GIT až po hormony, které ovlivňují ženské myšlení.

,,Hormon somatotropin se tvoří v.. Doplňte? A ovlivňuje.. Doplňte?" přečetla jsem si potichu předtištěnou otázku, zatímco jsem se hrbila nad několikastránkovým testem hned vedle Blair. ,,Sakra, jak to mám vědět, na tohle jsem se v životě neučila.." zabědovala jsem a podívala se hned na následující otázku, která mi nepomohla od toho, aby můj žaludek přestal dělat bláznivé kotouly. Upustila jsem propisku na stůl a frustrovaně si rukama vjela do vlasů. Hned na dotek jsem pocítila, že včerejší noc jim dala zabrat, mimo jiné i mojí psychice, potřebovaly horkou sprchu.