Voják

Kapitola 01

Jmenuji se Eren Jeager a narodil jsem se v plovoucím městě. Toto místo je jediné na světě, které dokáže odolat titánům. Nemáme tu vysoké zdi, nežijeme v kleci, ani neplatí zákazy vycházení. Naše město se umí prostě zvednout a odletět někam pryč když je to třeba. Nikdy jsem to neviděl. Posledních dvacet osm let sídlí město ve vysokých, těžko přístupných skalách. Je to jediné místo na světě, kam se titáni nedokáží dostat. 

Vždy jsem byl vděčný za ochranu i technologii, jakou nám město poskytovalo. Vítali jsme  otevřenou náručí každého, kdo se dokázal dostat až k našemu městu. Pokud přijal naše zákony a podmínky, pak mohl zůstat. Při jejich porušení naopak musel z města pryč. Jednoduché podmínky přijetí.

Když mi bylo patnáct, pracoval jsem společně s nevlastní sestrou Mikasou a nejlepším kamarádem Arminem v centru pro přeživší. Abych pravdu řekl, vybrali jsme si to proto, že se tam toho nikdy moc nedělo...

Byly to lehce vydělané peníze. 

V jednom z portů, ale někdo byl... byli dva. Skoro mrtví. Podpírali se navzájem. Mezi jimi a titánem stále jediný nůž. 

Přenesli jsme je k nám. A tak jsem poznal Leviho s Hanji. 

Dobře, trochu předbíhám. 

Nejdřív je taky představím. Hanji se naprosto střelená vědkyně s geniální myslí. Předčila snad každého vědce z našeho města a přinášela dost vlastních znalostí a postřehů. Nosí brýle na gumičce a stále se usmívá. Sotva kdy něco bere vážně. Mám ji doopravdy rád. 

Potom tam byl Levi. Věčně podmračený chlapík. Měl zlomenou levou holenní kost a pravý kotník zcela mimo přirozenou pozici. Popravdě jsem se divil, že stále dokázal stát. Na kameře jsme viděli, že ve chvíli, kdy se octli z titánova dosahu sesunul se na zem. Hanji mu pak dala obě nohy do provizorní dlahy. Měli na sobě zvláštní oblečení. Oba měli zelené pláště se znakem křídel. Po nimi stejné uniformy, bílé kalhoty a po těle pomocí soustavy pásky propojené dva prázdné futrály ke kterém byly přidělány prázdné tlakové lahve. 

Levi ji místo poděkování kývl. Nevypadal, že ho zajímalo, kde je, nebo jak se tam dostal tak jako Hanji. Prostě zavřel oči a usnul. Myslím, že tehdy jsem se do něj poprvé zamiloval. 

Moje láska zmizela ve chvíli, kdy jsem poznal jeho povahu. Byl sobecký, krutý, přímočarý, značně arogantní... a přesto se mi zdálo, že je i značně starostlivý, co se Hanji týkalo. Byl její pravý opak. Nic ho nezajímalo a on se od všeho držel stranou. Musel si dost prožít.

Pak jsme je přidali do skupiny, lékaři se o oba postarali a oni nakonec zůstali. 

Zpočátku byli pod drobnohledem a také malá senzace města. Nikdo do něj už dlouho nepřišel. Trvalo jim než se zařadili... ale povedlo se jim to. Dva roky spolu bydleli v jednom z bytů, který jim darovalo město výměnou za informace ohledně titánů. 

Oba studovali. Levi studoval práva a Hansji stihal vychodit medicínu. Jen za dva roky! Já policejní akademii studoval pět let... 

A tady opět přicházím na scénu já. S Levim jsme se setkali poprvé na plesu absolventů. Říkal mi spratku a celkově se choval odtažitě a povýšeně. Ale když jsem se opil pod obraz pomohl do postele. I když jsem prý naléhal, že musíme do té jeho. Když na to tak vzpomínám... bylo to dost zvláštní ráno. 

***

" Levi vstávej!" uslyšel jsem neznámý ženský hlas. Zavrtěl jsem se. Nechápal jsem proč tak řve... je moc brzo. Kolem sebe jsem cítil naprosto úžasnou vůni. Myslím, že někdo ležel na druhé straně postele. Asi jsem se zase s někým v opilosti vyspal, ale to jsem nehodlal řešit. 

" Levi!" někdo rozrazil dveře a vytáhl žaluzie nahoru. " Šup, máš zablácenou podlahu!" smála se už. Podle šustění překrývek to osobu vedle mě absolutně nezajímalo. Zpod peřiny se ozvalo něco jako:" Tak to koukej uklidit a pak si tě podám." ale bylo to rozespalým hlasem utlumeným peřinou. 

" Kapitáne, na nádvoří stojí kadeti připraveni k vycvičení! Generál si Vás žádá!" zmateně jsem se na ní podíval. Ale na Leviho to účinek mělo okamžitý. S ještě zavřenýma očima vystřelil napravo, kde byl stůl a ošklivě do něj narazil. 

Minutku se zarazil. Rozhlédl se okolo sebe. Jako by si až teď uvědomil kde je. 

" Hanji já tě zabiju!" ale ona už se smíchem utekla a Levi za ní. 

***

Takhle jsem se seznámil se svým manželem. Popravdě. Levi byl veselá osobnost, když chtěl. A to nebylo často.

Ale když jsem ho pozval na rande a viděl ho lehce se začervenat tušil jsem, že mám vyhráno. Časem jsem pochopil, že si svou nepříjemností lidi drží od těla. Byl to jeho způsob ochrany. Hanji zase uměla lidi odpudit. Nebyla zlá, ani neházela nenávistný pohledy... Ale když se chtěla začít bavit o zažívání, většina lidí brala nohy na ramena. 

A pak to šlo ráz na ráz. Zařizovali jsme první společný byt... Hanji omylem vytopila i vypálila ten starý, takže jí Levi sehnal byt hned vedle toho našeho. Prý aby ji měl pod dohledem. 

Spolu byli celkem veselá kopa. 

Vím, stále jsem Vám nepředstavil Leviho...

Takže Levi je už pět let podle jména Jeager. Jelikož neměl příjmení, když přišel, tak prostě dostal při svatbě to moje. I když ten jeho naštvanej výraz jsem si u toho opravdu užíval. 

Nikdy bych neřekl, že Levi byl voják, nebo tak něco. Podle Armina musel být něco víc než jen obyčejný človíček. To se dalo poznat už z toho oslovení kapitáne, které jednou Hanji ujelo... tehdy v ložnici. Ale... u nás doma panuje několik absolutních pravidel. 

To první je, že doma je vždy uklizeno. Kdybych doma naťapal a Levi by to našel, asi by mě přetrhnul. Druhé pravidlo bylo, že o Leviho minulosti se nemluví. Hanji si mohla o sobě vykládat, co chtěla... ale Levi ji vždy varoval pohledem, když naznačila něco o něm. A tak jsme se nakonec ptát přestali. 

Třetí pravidlo bylo, že si věříme... bylo to zvláštní pravidlo... ale hodněkrát nám ochránilo vztah před hloupým nedorozumění... třeba jako tehdy, když jsem omylem spadl na jednu kozatou slepici a někdo to vyfotil. Levi měl fotku doma dřív než mě. 

Měl jsem tehdy duši až v krku, ale Levi si mě vyslechl, i když se zlobil. 

Nu... historky z našeho vztahy by zabrali víc než jen jednu knihu... o tom teď mluvit nebudeme. 

Můj život se posral ve chvíli, kdy Levimu přišla ta divná zpráva.