Voják

Kapitola 05

Nevěřil jsem svým očím. Levi létal... Levi zabil titána sám od sebe a ještě se dokázal s klidem vrátit do sedla. 

Pevně jsem ho sevřel. " Tohle už nikdy nedělej." zamumlal jsem. Zvolna mi docházelo, co všechno se mu mohlo tváří tvář té zrůdě stát. 

" Oi Erene... pusť mě." zavrčel na mě po chvilce Levi. " Musím toho koně taky trochu řídit." odsekl pak jako na vysvětlenou. 

" Mohl jsi tam zemřít." nedal jsem se jen tak. 

" Tohle je moje práce." lhostejně pokrčil rameny. " A netlač se tak na mě, ostatní nemusí všechno vědět." odstrčil mě od sebe loktem.

" Tvoje práce je obhajovat lidi před soudem, ne riskovat život v boji s monstrem." stejně jsem se zase nalepil na jeho záda. " A jsi můj manžel, můžu se k tobě tisknout, jak chci." 

V duchu jsem viděl, jak si Levi snaží zachovat svou kamennou tvář. " Když myslíš spratku." trhl s sebou. 

Vzpomněl jsem si na náš první polibek. 

Chtěl jsem ho strašlivě moc políbit, ale pak jsem si to na poslední chvíli rozmyslel a dal mu pusu jen na čelo. Jenže Levi to tehdy prostě viděl jinak a k polibku si mě přitáhl. Nedělal si nejmenší starosti s faktem, že nás někdo možná uvidí.

Trvalo mi dlouho než jsem pochopil, že neskrývá nás dva jako pár, ale sám sebe. Prostě neměl rád, když o něm lidi v jeho okolí věděli víc než bylo třeba. A sem tam byla docela legrace se skrývat ve stínech. 

I přes vrstvy oblečení jsem měl pocit, že slyším jak Leviho srdce rychle tluče. 

" Pamatuješ se na naše poslední rande?" zkusil jsem změnit téma. 

" Naneštěstí stále ano." zasmál jsem se. Tohle byl Levi jakého jsem znal a poznával. I když bručel.

" Napadlo mě, že by bylo fajn to zopakovat." uchechtl jsem se a očekávaná reakce se znovu dostavila. 

" Garantuju ti, že na dvojitý rande s Hanji mě nedostaneš, ani kdyby jsi pobil všechny titány. " I když mluvil klidně, byl v jeho hlase silný důraz na určité části té věty. Uvolněně jsem se zasmál. 

" Ale notak Levi... zase tak hrozný to nebylo!" smála se Hanji. 

" Málem jsi toho chudáka umořila všemi nepodstatnými detaily o vyprazdňování se titánů... načež se usídlil v mém obýváku odkud odmítal vylézt... nutno podotknout, že v zablácených botách. Co z toho ti přijde málo hrozný?"

" Říká ten, co ho nemilosrdně vykop na ulici." zašklebil jsem se. 

" Neměl mi zasrat koberec, a ty jsi neměl daleko, aby jsi taky nenocoval na chodníku, tak moc neprovokuj, nebo půjdeš pěšky." miloval jsem Leviho upovídaný dny. 

Ostatní jen naslouchali s otevřenou pusou. Myslím, že ten kluk s koňskym ksichtem... Jean se myslím jmenoval... neměl daleko k omdlení. Dětinsky jsem na něj vyplázl jazyk. Levi byl prostě můj. 

" Nad čím přemýšlíš?" zeptal jsem se Leviho když jsem se konečně trochu uklidnil. 

" Nad tvou zatracenou tvrdohlavostí."  pousmál jsem se nad jeho upřímností. 

" Myslím, že jsi trochu rád, že jsem tu." 

" Trochu." připustil. 

" At least we are together." zašeptal jsem slova naší svatební písně.

" I know I'm not alone." odpověděl mi další slokou. Tehdy jsem mu nechal přeložit význam té písně. Řekl bych, že dnes to bylo naše malé tajemství. 

Po tom, co to vyslovil jsme oba věděli, že je přece jen trochu rád, že tam jsem. Prošli jsme spolu tolika hrůzami... že jedna cesta do neznáma mě nedokáže vyděsit. Dokonce ani když je to po pláních, kde se pohybují vysoká monstra s děsivými úsměvy. Měli jsme jeden druhého. 

Cítil jsem na sobě zvědavý pohled Hanji. Jen my dva jsme znali význam těch slov pronesených ve starém jazyce. Levi to nikdy nikomu nesvěřil a já jsem se s tím taky nikde nešířil. Líbilo se mi, že jsem mohl se svým manželem sdílet alespoň jedno tajemství. 

Ještě před týdnem jsme spolu leželi v posteli a Leviho největší starostí byl ten prokletý případ... zatímco dneska jsme ani nevěděli jestli se dožijeme dalšího dne.