Dcera Cizinky 2

Kapitola 40: Jen jsem mu trochu pomohla

Vínové tílko, kožená bunda, černé džíny s dírami na kolenou, na tváři nečitelný výraz. "Potkat tě někde po tmě, netipnul bych, že jsi Nebelvírka." Brunetka s vlasy staženými v uhlazeném drdolu se zasmála. "Jasně, protože čistokrevní běžně nosí mudlovské oblečení." mrknula na chlapce s pískovými vlasy, jež seděl sám na tribuně a díval se na členy Nebelvírského Famfrpálového týmu, jež právě měli trénink. "Kde máš Deana, Rona a Nevilla?" zeptala se, když se usadila na sedačku vedle něj. "Ron je támhle." kývl hlavou k místu, kde seděli dva Nebelvíři. Kudrnovláska měla hlavu skloněnou ke knize, zatímco chlapec pozorně sledoval svého nejlepšího kamaráda, jež byl chytačem.

"A zbytek?" "Kluci ještě přijdou. Dean psal domů, jak dopadl zápas ve fotbale a Neville se hrabal v knihovně. Furt hledá další informace o bylinkách." nechápavě zavrtěl hlavou. "Já zase o kouzelných tvorech. Přijdu ti proto divná?" "Ty jsi divná." opáčil chlapec s úsměvem. Brunetka jej se smíchem praštila do ramene. "Víš co nejhorší?" zašklebila se. "Že máš pravdu." Seamus přikývl. "Kdybys ale nebyla divná, byla bys jako všechny ostatní holky. Podívej se na ní." Brunetka zvědavě pohlédla směrem, jímž chlapec upíral svůj pohled. Spatřila blonďatou dívku s kravatou Havraspáru. Seděla vedle zrzky z rodu Weasleyových a o něčem jí právě zapáleně vyprávěla. "Je tak trochu blázen, ale stejně se Nevillovi líbí." znovu nechápavě zavrtěl hlavou. "Ty se do něj prostě musíš navážet, co?" pokroutila Hope hlavou. "Tentokrát to nemyslím zle. Občas se zdá, jako kdyby ho děsila. No, i tak na ní furt kouká." Drobná Nebelvírka se usmála. "Je to divný, co?" "Vlastně vůbec ne, Seamusi. Jen bych si přála, aby mě měl někdo taky tak rád, že i přesto, že jej občas budu děsit, mě neopustí." vyjádřila své přání a sama se podivila, kde vzala odvahu jej vyslovit nahlas. "Já tě mám rád." zaslechla chlapcovo tiché zašeptání. Její tváře nabraly lehce červený odstín, ale jinak na sobě nedala znát, že jej slyšela. Ta slova byla vyslovena hlasitě, než Nebelvír zamýšlel. Dívce tedy přišlo lepší dělat, jako kdyby je nikdy neslyšela.

Zvuk píšťalky se nesl vzduchem. Dolehl až k uším studentů na tribuně. Brunetka překvapeně pohlédla dolů na hřiště, kde právě přistávala většina členů Nebelvírského týmu. "Uvidíme se později?" zeptala se chlapce s pískovými vlasy, a aniž by čekala na odpověď, rozběhla se po tribuně dolů. Jakmile stoupla na trávník, snesl se těsně přední zrzavý podivín, jemuž z očí nečišelo nic dobrého. "Neproletíme se?" nabídnul jí. "Dnes ne." odmítla a pokusila se jej obejít. Chlapec byl však rychlejší stále se ještě vznášel kousek nad zemí. Hope zavrtěla s úšklebkem hlavou, a když k ní zrzek natáhnul ruku, přistoupila k němu a strčila do něj. Jakmile dopadnul na zelený trávník, překvapeně na ní vyvalil svá hnědá očka. "Hope!" okřikla dívku zděšeně kapitánka týmu. "Jen jsem mu trochu pomohla!" křikla brunetka v odpověď, a když se na svou kamarádku otočila, nevinně se usmála. Z Angelinina výrazu jí bylo jasné, že tohle jí jen tak neprojde.

_______________________________________

Na její obhajobu... Taky bych mu pomohla... 😶😂

💋🤗💖