Dcera Cizinky 2

Kapitola 72: Už za tři dny

Chlad se šířil. Postava zahalená v tmavé kápi procházela loukou, jež vypadala prázdná. Kousek od ní však ležel muž, jež na ní hleděl s odporem. Štíhlé ruce se zvedly, bledé prsty uchopily kápi a lehce za ní trhly. Černovlásek tak mohl pohlédnout do tváře, jež v něm obvykle vzbuzovala klid. Nyní tomu tak nebylo. "Ale copak?" zaptala se žena s ďábelským úsměvem. "Nelíbím se ti?" zašklebila se. "Tohle s člověkem udělají roky v Azkabanu." Přes louku se prohnal studený vítr. Muž se pod jeho náporem otřásl. "Ale... Snad by ses mě nebál." sehla se k němu bruneta a z tváře mu otřela trochu krve. "Tebe?" zašklebil se muž. "Nikdy." Ve tváři ženy byla jasně patrná zlost. "Však ono to přijde." usmála se ledově a namířila na něj hůlkou. Černovlásek v ruce pevně stiskl tu svou a přemístil. K jeho smůle ne dost rychle. Ženino zákeřné kouzlo jej stačilo zasáhnout do prsou. Louku ozářilo světlo. Jakmile ustoupilo, bruneta rozzuřeně zaječela. Muž byl pryč. A spolu s ním i dívka, jež celé události přihlížela.

Nyní už sledovala, ženu s vlasy staženými v culíku, jež byly potřísněné krví. Pramínek rudé tekutiny jí stékal po bledé kůži až ke konci spodní čelisti, odkud dopadal na černou koženou bundu. Kapek krve bylo na oblečení mladé ženy nespočet. Ne všechny však patřily brunetce, jež ve své ruce křečovitě svírala dřevěný proutek, z jehož špičky vycházelo slabé světlo. Žena ani jedinkrát nepohlédla za sebe. Přesto, že věděla, že se v lese nenachází sama, nebála se napadení. Ještě aby ano.

Pokud bylo její cítění správné, nacházeli se zde ještě dva muži. Žena ve své mysli jasně viděla jejich tváře. Šlo o muže, jež znala dlouhá léta. Byli to jedni z jejích nejbližších přátel. Hluboko uvnitř své mysli cítila, jak jednomu z nich postupně ubývají síly. Musela jej zachránit. Nemohla o něj přijít. Nemohla přijít už o nikoho. Avšak čas neúprosně utíkal a nehodlal zpomalit. Přivřela oči a ve své mysli se na své dva kamarády plně soustředila. Ucítila nepříjemný tlak v hrudi. Tlak, jež symbolizoval otevřenou ránu, donutil brunetku zastavit a zalapat po dechu. "Jamesi." zašeptala sotva slyšitelně, načež se rozběhla, jak nejrychleji mohla k místu, kde tušila, že by tmavovlasého muže mohla najít.

Nyní už to ovšem nebyl jen jeden z nich, z koho unikal život. Hnědovlasá žena cítila, že se blíží konec. Umírali. Oba dva. Cítila jejich přítomnost v lese. Byli až příliš daleko od sebe. Neexistoval způsob, jak by se k nim oboum mohla dostat v čas. Na tomto místě byla jednou v životě. Neznala jej dost dobře na to, aby se přemístila k jednomu z nich a hned na to k druhému. Na záchranu obou už neměla čas. To byl také ten důvod, proč na okamžik zastavila. Musela si vybrat. Musela rozhodnout o tom, kdo bude žít a kdo zemře.

Hope tékala pohledem mezi stromy a pak zpět na svou matku. Sledovala, jak Eleanor zvedla hlavu k obloze. Její srdce se děsem málem zastavilo. Její matka smutně zavrtěla hlavou. Nejspíš si na něco vzpomněla. Obě ale věděly, že na to není čas. Když se Nel prudce otočila za tlumenou ránou, Hope se začala vzdalovat. Její mysli ze z blízké budoucnosti vracela zpět do přítomnosti, kde byla obklopena svými přáteli.

Zamrkala. Jednou rukou si promnula spánek a pomalu se rozhlédla kolem sebe. "Co se stalo?" zeptala se, když si všimla, že leží na chladné zemi, hlavu podepřenou něčím svetrem. "Omdlela si." oznámil jí chlapec a starostlivě si ji prohlížel. "Moc jsem toho v noci nenaspala kvůli té eseji. Jsem jen vyčerpaná." mávla nad tím rukou a za pomoci svých černovlasých kamarádek se postavila na nohy. Seamusovi to očividně bylo málo. "Měla bys zajít na ošetřovnu." "Nenuť ji, prostě se jí jen udělalo zle." "Rone, tohle nemůže být jen tak." trval na svém student pátého ročníku. Hope jej chápala. Kdyby se tohle stalo komukoli z jejích přátel, okamžitě by jej odtáhla k madam Pomfreyové. Když viděla strach v chlapcových očích, nakonec váhavě přikývla. Doufala však, že si ji tam Léčitelka dlouho nenechá. Potřebovala nutně mluvit s Minervou. Teď, když věděla, kdy se její vidina vyplní, bála se ještě více. Už za tři dny.