Dcera Cizinky 2

Kapitola 93: Ať to skončí!

Poslední vyučovací hodina toho dne byla pro Hope hotovou noční můrou. S hůlkou v ruce se pokoušela soustředit. V duchu si procházela své vzpomínky ve snaze najít tu nejšťastnější. Kdykoli se o to ovšem pokusila, hlaviu jí běžela pouze myšlenka na zrzavého chlapce. "Slečno Lupinová, nějaký problém?" zeptal se profesor. V jeho hlase byla jasná starost. Jeho dcera byla toho dne mimo. Z její hůlky nevyšel ani modrý obláček, což muže značně znepokojovalo. "Žádný, pane profesore." odpověděla dívka, přičemž se tvrdě kousala do rtu. Snažila se ovládnout emoce, ale ani v nejmenším se jí to nedařilo.

Konec hodiny byl stále v nedohlednu. Drobné dívce už dávno došla trpělivost, a tak se nyní už jen opírala zády o chladnou stěnu a doufala, že to utrpení co nejdříve skončí. Když se tak skutečně stalo, nebyla tak nadšená, jak by člověk očekával. Důvod byl jednoduchý. Na pokyn profesora byla nucena se v učebně zdržet. "O co jde, tati?" zeptala se, když poslední student opustil učebnu. "O co jde? Na to jsem se chtěl zeptat já tebe." odvětil muž a přešel k ní. "Nevnímáš, když na tebe někdo mluví. Dokonce za mnou dneska byla Minerva." "Babička?" zamračila se dívka. Remus přikývl. "Má o tebe starost. A já taky." položil jí ruku na ramena. "Nic mi není..." "Hope, nežli mi." požádal ji profesor vlídně. "Nikdy jsem tě neviděl tak..." pohladil ji po tváři, zatímco hledal ta správná slova. "Bez nálady." Hope se uchechtla. Bez nálady. Zopakavala si jeho slova v duchu. Něco na tom bylo. Nejen, že se nedokázala usmívat, ona už ani neplakala. Nebyla naštvaná, rozzuřená, ublížená, smutná, ale ani protivná. Byla... Prázdná. Jako kdyby všechny ty emoce zmizely a zbyla jen schránka. Prázdná schránka.

Několikrát Remuse ujistila, že je to ze stresu. Že o nic vlastně nejde. Muž nakonec usoudil, že všechno bude nervizitou z blížících se zkoušek a svou dceru poslal do Společenské místnosti její koleje. Jakmile brunetka opustila učebnu, chytila se za hlavu, jež jí už pár minut třeštila. Pomalu vyšla schody a prolezla otvorem za obrazem Buclaté dámy. "Ahoj, Hope." pozdravila ji dívka z mladšího ročníku. Brunetka pootevřela ústa, ale nevyšla z ní ani hláska. Před očima měla mlhu. Okamžitě se obrnila. Nechtěla nic vidět. Ne teď v místnosti plné svých spolužáků. A tak přicházejí vidinu zablokovala. Postavila v sobě zeď, o níž se vidina roztříštila, čímž dívce způsobila příšernou bolest. Nebelvírce se podlomila kolena a ona se zhroutila k zemi.

Pevně sevřela víčka k sobě, odhodlaná bolest přetrpět co nejtišeji. "Hope?" "No do háje!" s tím Alice klesla na kolena vedle své kamarádky a společně s Katie ji pomalu postavily na nohy a odvedly k pohovce. Alice si položila dívčinu hlavu do klína a všechny zvědavce odbyla s tím, že má její kamarádka migrénu. Normálně by k ní Hope cítila vděčnost. Nyní se ovšem nedokázala soustředit na nic jiného než na bolest, jež otupovala její smysly a útočila na každý nerv v jejím těle. Výsledkem byla nepříjemná bolest celého těla. Dívka zatnula zuby. Ať to skončí! Zaprosila v duchu. Po tváři jí stekla neposedná slza, jíž její černovlasá kamarádka okamžitě setřela. "Ššš. Bude to dobrý." "Už brzy to skončí." uklidňovaly jí její spolubydlící. Hope věděla, že mají pravdu. Ruce si přitiskla na uši, když se okolní zvuky staly až příliš hlasité. A v tu chvíli byl konec. Bolest zmizela. Nezbylo po ní ani památky. Mladá jasnovidka spustila ruce podél těla, uvolnila všechny své svaly. "Co to jako bylo?" "To, byl trest, Alice." zamumlala Hope, jejíž hlava stále spočívala v dívčině klíně. "Trest za to, že jsem nechtěla vědět, co nás čeká." "A co nás čeká?" Brunetka se uchechtla. "To právě nechci vědět." s tím se zvedla na nohy a zamířila do svého pokoje udělat si domácí úkoly. Alice s Katie jí byly v patách.

_______________________________________

Dřív jsem to nestihla 😏

💋🤗💖