Ledové srdce

Prolog

Sněhové vločky poletovaly ve sněhové bouři. Vznášely se nad zemí, kterou pohltil led. I Lizetiny bělostné vlasy vlály. Zakrývaly tak mrazivou krutost v jejích očích. Bouře nevládla jen venku. Pohlcovala celé její nitro.

Lizet věděla, že se jí nikdo nemůže postavit. Lidé neuniknou. A ona jim toužila ublížit. Chtěla, aby cítili stejnou bolest, kterou cítila ona sama.

Ze stříbrných rtů se jí vydral bolestný vzlyk, když k sobě přivinula tělo chlapce. Po tvářích jí stékaly slzy jako ledové perly.

„Lizet..."zasípal muž ležící na zemi. Sníh pod ním se zbarvoval do ruda. Lizet uchopila jeho třesoucí se dlaň.

„Nesmíš mě opustit i ty, Iazare," zaprosila a přitáhla si jeho ruku ke rtům.

„Nedělej to," řekl naléhavě a rozkuckal se.

„Nic jiného si nezaslouží!" Lizet neudržela další vzlyk. Iazarův stisk na chvíli zesílil.

„Nestaň se jednou z těch, které nyní nenávidíš." Iazar těžce vydechl a z jeho očí se vytratilo známé teplo. Lizet cítila prázdnotu, když jeho ruka klesla. Sklonila se, aby naposledy spojila jejich rty v polibku. Pak políbila čelo chlapce ve svém náručí. Nechápala, jak může být někdo tak krutý.

Jejím tělem prostupovalo zoufalství a bolest, které ale najednou začala střídat zlost. Hněv jí proudil žilami jako energie. Svět okolo byl náhle chladnější než doposud. Přála si, aby všechna bolest zamrzla spolu s ledem navždy. Nechtěla cítit. A najednou věděla, co udělá. Její hruď se pomalu uklidňovala.

Otřela si slzy a na jejích rtech se objevil drobný úsměv. Slabý, ale krutý. Vztáhla ruce a sněhové vločky se začal točit kolem ní. Shromáždily se pak před ní jako ledové ostří. Lizet se zhluboka nadechla a pohlédla na dvě nehybná těla. Vypadala jako by spala...

„Promiň mi to, Iazare," zašeptala a mávnutím ruky poslala led proti své hrudi. V ten okamžik ledová bouře ustala a sníh ustupoval zeleni. Začala se probouzet jarní krajina, jako by bouře před chvílí nikdy nebyla. A jediné, co se neslo krajem, byl křik ledové paní.

O několik let později...

Dallonův bělouš klusal po hřebenu hor. Do zad ho hřály poslední paprsky zapadajícího slunce. Pohoří Inaldel se na slunci třpytilo vznešeností, zároveň ale vzbuzovalo hrůzu kvůli hoře na severovýchodě. Věčně zamrzlá hora Ladell vypadala jako strážce.Strážce, který ukrýval zlo.

Tam ale Dallon nemířil. Pospíchal opačným směrem, kde mezi vršky hor čněla Eritea.

Dusot kopyt se nesl ozvěnou, když bělouš zdolal kamenný můstek .Dallon trhl za otěže a zůstal stát před bránou sázenou zlatem. Seskočil z koně a sundal si z rukou kožené rukavice. Z ohonu oříškových vlasů se mu pár neposedně kroutilo okolo obličeje. Ačkoli byla jeho tvář mladá a plná života, strasti už na ni stačily zanechat pár vrásek. Třikrát zaklepal. Brána se otevřela a stál tam elf v hnědém oděvu. Kolem pasu měl zlatý opasek. Zlato bylo symbolem Eritey.

„Weron vládce Eritey vás již očekává, Vaše Veličenstvo," promluvil elf hlubokým hlasem. Dallon ho následoval po nádvoří, které spíše připomínalo letní louku plnou květů a studánek. Dallon byl ale myšlenkami jinde. Snad poprvé v životě nevěděl, co bude následovat.

Zastavili před ebenovými dveřmi. Když jimi prošli, ocitli se v elfském sále. I když tu Dallon nestál poprvé, ohromilo ho to. Rostlinná výzdoba budila dojem, že jí je vdechnuta duše. Do místnosti vedlo několik obrovských oken, které vrhaly světlo na bílý stůl uprostřed. Okolo stolu seděli dva muži. Jeden z nich, elf, se postavil. Uhlově černé vlasy mu padaly po útlý pas. Byly vidět jeho mírně zašpičatělé uši. Usmál se. „Dallone." Sevřel poté pravou ruku a dotkl svého čela. Poté ruku rozevřel a přiložil ji ke své hrudi. Nakonec ji vztáhl k Dallonovi. Ten opakoval celý elfský pozdrav. Oba si poté potřásli rukou.

„Dlouho jsme se neviděli, Werone."

„Já vím. Pro můj lid to tak bylo lepší," odvětil Weron klidně. Dallon se ušklíbl.

„Pověz,příteli, jak se daří lidem po bitvě? Potřebujete pomoci?"Když Dallon neodpověděl Weron se usmál. „Nevěříš mi."

„Nechal jsi můj lid bez pomoci. Zbaběle jsi utekl do hor..." Dallon se zhluboka nadechl, aby se ovládl.

„Ponořili jste se do války víc, než bylo nutné, Dallone."

„Přiznávám své chyby. Ale vy jste nás opustili během boje." Nastalo ticho,které prolomil až Weron. „Byly to těžké časy pro nás všechny. Důležitější je, že teď přicházejí ty lepší."

„Je tu?" zeptal se Dallon netrpělivě. Weron se usmál. Pokynul mu rukou a zavedl ho k bílému stolu. Muž, který doposud seděl,konečně vzhlédl. Měl tmavé vlasy i oči. Na sobě měl pouze černé kalhoty.

„Ravina znáš," řekl Weron a Ravin s Dallonem si zpříma pohlédli do očí. Dallon zatnul čelisti.

„Jsme tu proto, abychom se znovu sjednotili díky té, která ukončila válku." Weron svými slovy upoutal pozornost obou mužů.

„Chci ji vidět," řekl Ravin chraplavým hlasem. Weron přikývl a mávnutím ruky přivolal služebnou. V náručí konejšila malé děvčátko. Mělo zelené oči, ve kterých Dallon viděl probouzející se jaro. Přesně takové, které nastalo po ledové bouři. V té chvíli ho zabolelo u srdce. Proč musí něco tak nevinného a čistého stát proti něčemu tak krutému?

„Díky ní se naše země znovu usmířily," pokračoval Weron.„Nezapomínejme, kým jsme dohromady byli. Máme společného nepřítele. Ta dívka vysvobodí tvůj lid, Ravine. Ona je poslední nadějí nás všech. " Ravinovy se zatřpytily v očích slzy.

„Slibuji, že vodní národ Salëanů bude stát při ní."

„I já slibuji, že ji ochráníme. Budeme znovu jako jedna země.Stejně jako kdysi," slíbil Weron.

„Jménem svého lidu se zavazuji k její ochraně," přidal se Dallon. A jak vážně to řekl, tak vážně to i myslel.

„Salëané se už nikdy neobrátí proti lidem," dodal Ravin a vztáhl svou snědou ruku k Dallonovi. Ten se dlouze nerozmýšlel a stiskl. Kdoví, k jak silnému poutu se nyní zavázali.