Ledové srdce

27.

Anelin už ani nevnímala hlasy raroggů, jak se snažila uklidnit svoje bušící srdce. Snažila samu sebe uchlácholit, že jde přece jen o povídačku. Následovala proto raroggy podél skal k temně vyhlížejícímu lesu. Není temný! Jen sis ho tak představila.

„Možná je to tak lepší. Cesta okolo je po rovině, takže se na druhou stranu dostaneme možná dřív," snažil se Rynah. Anelin neuniklo, že se jako jediný spolu s Geyl chová k Jiskře přátelsky. U Verana si nebyla jistá, jak si jeho chování vyložit. Ale nebylo nepřátelské. Naopak chvilkami až přehnaně ochranitelské. To se ale nedalo říci o Naulovi. Neustále dával Jiskře najevo svoje pochyby o ní. Než nad tím však stihla uvažovat, ozval se hlas. Jsi stále naživu?

Slyším ve tvém hlase nadšené očekávání...popíchla ho, i když se chvěla strachy. Potřebovala jeho rozptýlení.

Ani nevím, jestli se mi chce odpovídat.

Prosím, říkej něco.

Seš si jistá? Vážně chceš, abych mluvil? Ti raroggové tě zřejmě naučili jak ocenit přátele.

To ani ne tak rarroggové, jako les. Sotva to vyslovila, došlo jí, že to říkat neměla. Dojde mu, který les myslí. A bude naštvaný. Nechtěla, aby si o ní dělal takové starosti.

Les? Jaký les? Když dívka neodpověděla, zněl naléhavěji. Anelin. Jaký les?

Mrtvý les..

To říkáš jen tak?!  Slyšela, jak se nadechl, aby se uklidnil. Pokračoval mírnějším hlasem. Proč jdete zrovna tímhle lesem?

Je to jediná cesta nahoru. Jsou tu skály.

Tohle se mi ani trochu nelíbí, Anelin. Víš, co to je za les?

Les, kde sídlí duše toužící po pomstě, dokud se nesmíří se svým údělem. Největší les v Arionu.

Takže víš.

A co mám podle tebe dělat? Neshazuj to na mě. Já tady ty skály nepostavila.

To bych ti nikdy nevyčítal. Povzdechl si. Nemůžu myslet na to, že jsi tam sama.

Ale já nejsem sama.

Já vím. Ale i tak. Nelíbí se mi být jen v tvojí hlavě. Anelin se slabě usmála. To skoro vypadá, že máš o mě strach. Hlas si povzdechl. Pak se uchechtl. Vážně jsi to řekla...

Nemusíš se bát, ano? Jsem nešikovná, ale ne úplně bezbranná.

Jsi neuvěřitelná. V jednu chvíli se dokážeš naparovat jak bublina a potom o sobě mluvíš takhle. Dívka se ušklíbla. To měl asi pravdu. Ale jestli se naparovala ona, co teprve on.

Anelin?

Jo?

Buď opatrná. Nevím, co bych si bez tebe počal. Anelin cítila, jak ji růžovějí tváře. Byla ráda, že ji nevidí.

A já nevím, co bych dělala, kdybych celou tu dobu neměla tebe. Dívka ho zřejmě zaskočila. Usmála se tomu. To už jí ale pohltil stín lesa. Pocítila chlad, který se jí vkrádal do kůže. Skrze koruny stromů sem nepronikl žádný sluneční paprsek. Zem byla vyprahlá a přesto vlhká. Kousek nad ní se snášela sametová mlha.

Anelin se krátce zastavila u jednoho stromu. Vypadal stejně jako všechny ostatní. Na pokraji sil. Jeho suché větve bez listí se skláněly nad skupinou. Ale jako by v něm byl opravdový život. Anelin měla pocit, že ji sleduje. A pak to uslyšela. O tvář se ji otřel vlhký vzduch, který jí zamrazil až na zádech, ale spolu s ním k ní dolehl šepot. Šepot zoufalých, ale také výhružných hlasů, které však dohromady zněly nesrozumitelně. Anelin zalapala po dechu. Slyšela to ze všech stran. Východ z lesa, jako by se uzavřel. S Anelin se zatočil svět. Až po nějaké chvilce si uvědomila, že jí Rynah svírá za ramena a vrhá na ni vyděšený pohled. Několikrát zamrkala a hlasy najednou ustaly. Nevěřícně se rozhlédla. Ticho. Najednou vládlo i bezvětří.