Ledové srdce

13.

Přes den měl každý moc práce, ale Anelin to nevadilo. Mohla být sama. Elara jí ukázala knihovnu, kde trávila skoro všechen čas. Byla vděčná za to, že jí doma naučili číst. Našla si proto knihu o válce s vodním národem Salëanů, ale myšlenky jí stále utíkaly jinam. Vzpomněla si na setkání s Lagarielem.

Na snídani seděla Anelin vedle Elary. Erionel s Merien seděli na druhé straně. Byla tu i obě Veličenstva. Anelin nechápala, na koho ještě čekají. A najednou ustalo veškeré šeptání u stolu,protože se otevřely dveře. Vstoupil mladík s uhlově černými vlasy. Anelin ještě nikdy rarogga neviděla, ale i přesto poznala,že jeden tu právě stojí. Uklonil se s očima hledícíma na Elaru. Pak ale pohlédl na Anelin a kamenná maska, kterou doteď měl, jako by se rozpadla. Jeho medové oči plné tepla se rozšířily. Zhluboka se nadechl a Anelin pootevřela ústa.Nechápala, co se děje. Měla pocit, jako by je něco spojovalo. A on to podle všeho cítil také.

Jen z dálky vnímala, jak je Elara tichým hlasem představuje. Oplácela mu pohled a necítila strach. Viděl v něm pouze věrného bojovníka. Možná to bylo proto, že právě lorathy raroggy povolaly. A ona jako dcera jedné z nich dokázala vnímat jejich pouto také.

„Oddaný pán ohně," zašeptala, přičemž se na ni upřely všechny pohledy. Rarogg přistoupil ještě blíž, přiložil si ruku na hruď a sklonil hlavu.

„Moan,má paní."

Ze vzpomínky jí vytrhlo zaskřípání dveří. Ohlédla se na Elaru.

„Zřejmě sis oblíbila moje místo," řekla. „Když jsem chtěla utéct před povinnostmi, každá kniha pro mě byla jako brána do jiného světa." Anelin se zamyslela nad tím, jak žila ona a královské děti. Neuvědomila si, že jsou možná méně svobodní, než byla ona.

„Tak to jsme to měli stejné."

„Víš,napadlo mě, že kdyby tu bylo něco, co bys chtěla dělat, stačí říct. Tím myslím třeba hodiny psaní, tanec..." Anelin si skousla ret. „Děkuju." Elara pohlédla ven a zjistila, že zapadá slunce. „Teď tě naučím jezdit na koni." Rozzářila se, když Anelin pobledla.

„Západy a východy slunce jsou kouzelné. Hlavně z koňského hřbetu. Obyčejně by se k nám přidal i Lagariel, ale ..." Elara zmlkla a slabě se usmála.

„Proč je tu?" zeptala se Anelin opatrně. Elara chvíli váhala. „Víš,mám se za něj provdat."

„A ty ho nechceš," hádala Anelin.

„Ne,já... já ho mám ráda." Pak ale parkrát zamrkala a usmála se.„Teď ale pojedeme, abychom to stihly."

Elara milovala jízdu na koni. Byla ráda, když nakonec Anelin přesvědčila, aby to zkusila. Poznala podle výrazu, že se jí svět z koňského hřbetu líbí. Když se po západu slunce vrátily, nechala si připravit koupel. Rozčesávala si své zlaté vlasy, když se ozvalo zaklepání.

„Vstupte,"zvolala a odložila hřeben. Když vstoupil Lagariel, zarazila se.„Omlouvám se, nejsem vhodně oblečená..." Rarogg nic neřekl. Pohledem sjel k jejímu nočnímu oděvu, ale zase se vrátil k jejím očím. Přistoupil blíž. „V posledních dnech jsi jiná."

„Myslela jsem, že to tak chceš. Říkal jsi, že náš svazek nic nezmění. Nebo už je to jinak?" zakoktala a ustoupila o krok dál. Nelíbilo se jí, že před ním nedokáže být silná.

„Ne.Pořád si to myslím. To ale neznamená, že mě nezajímáš ty."Znovu o krok přistoupil. Elara už narazila zády do zdi. „Nevyznám se v tobě, Lagarieli." Vždycky dokázala skrývat svou tvář za masku slušnosti. Dokázala se dokonale ovládat. Ale to všechno bylo v tuhle chvíli pryč. Lagariel už stál těsně u ní a ona cítila teplo sálající z jeho těla.

„Ještě jsem nepoznal dívku, jako jsi ty," řekl tiše a Elara nevěděla, zda je to dobře nebo ne.

„Nikdy jsem tě nevinil za to, co provedli tvoji rodiče," pokračoval a Elara se trhaně nadechla. Jeho blízkost byla doslova spalující.

„Ale po tom, co jsi mi řekla tu noc...Klidně bys mě nechala jít..."Lagariel vztáhl ruku a z lehka se dotkl její tváře. Elara zavřela oči. Nejen kvůli jeho doteku, ale také kvůli tomu, co řekl.Nevyčítal jí vůbec nic. Měla pocit, jako by jí ze sdrce spadl obrovský balvan. Hlavou jí proběhla matčina slova. Ale uvědomila si, že jim nevěří. Lagariel neměl na výběr, pokud chtěl uchránit zbytek svého kmene. Proto tu byl.

Přistihla se, že k raroggovi opravdu začíná něco cítit. A to pro její ovládání neznamenalo nic dobrého.

Když otevřela oči, zjistila, že ji sleduje s otázkou v očích. Chvíli mu oplácela pohled a poté se slabě usmála. „Bude zítra pršet?"Usmála se ještě víc, když se zatvářil zaskočeně. „Myslím,že ne."

„Takže se uvidíme před svítáním ve stájích." Jeho zmatený pohled ji nutil do smíchu, proto se kousala do rtu. Trochu se odtáhl a zkoumavě si ji prohlížel.

„Stačí říct ano, Lagarieli."

„Dobře,"souhlasil nakonec. A tak se časně zrána opravdu potkali u stájí.Mlčky dojeli opět k výhledu na horu Ladell. Posadili se do trávya Elara si všimla, že Lagariel sedí podstatně blíž, než když tu seděli poprvé.

„Miluju východy slunce," zašeptala s pohledem upřeným ke zlatavé obloze.

„Já vím."

„Vidíš,jak jsme si blíž, když se známe?" prohodila a Lagariel se usmál. Doopravdy. Pak jeho pohled ale zabloudil k hoře Ladell a jeho výraz znovu ztuhl. Elara ho uchopila za ruku. Cítila na sobě jeho oči, ale nepodívala se na něj.

„Říkáme,že tam se ukrývá zlo, které čeká na svou chvíli," zašeptala Elara. „Ale co když je zlo mezi námi už stejně hrozné, jako je tam?" Lagariel se znovu podíval k hoře a zesílil stisk na Elařině dlani. I když to neřekl nahlas, Elara pochopila. Získala si přízeň pána ohně.

Ahoj :) Děkuju za přečtení, hlasy, komenty a zprávy! Jste úžasní <3

Co si myslíte o Lagarielovi a Elaře? Měli by být spolu? A pokud ano, jak jim budeme říkat? :D 

Budu moc ráda, když mi dáte vědět v komentářích ;)

Vaše Alaine:)