Lidé míní,osud mění | Tony Stark FF

Kapitola 12.

Za doprovodu klapání mých podpatků jsem jako rozzuřená lvice kráčela New Yorskou ulicí. Ignorovala jsem sílící vítr, jež si nevzhledně pohrával s mými vlasy a mračící se nebe. Lidé kolem mě probíhali, snažíc se včas dostat do svých domovů předtím, než se mračna protrhnou. Já jsem však pokračovala dál v cestě bez cíle.

Potřebovala jsem ze sebe dostat všechen ten vztek, jež se ve mně za ty dny hromadil, a moje hruď ho už nedokázala více snášet. Věděla jsem moc dobře, že Tony byl pouze poslední kapka. Byla jsem naštvaná hlavně na sebe za to, že jsem nechala můj život ubírat se tímto směrem. Nechápejte mě špatně, toho malého jsem už teď bezmezně milovala, ale to za jakých okolností ho budu muset přivést na svět, už tolik ne. Zvlášť, když je jeho otec nespolehlivý milionář, který ani neví, jestli otcem vůbec být chce.

Prudce jsem se zastavila a vztekle, naprosto bez rozmyslu, jako malé děcko, nakopla odpadkový koš, který byl k mé smůle železný. Bolestně jsem zavyla a chytla se za pravou nohu, snažíc se udržet rovnováhu. Do očí se mi hrnuly štiplavé slzy, které nešlo zastavit, proto jsem odevzdaně dosedla na chladný schod cizího domu a zničeně složila hlavu do dlaní, pomalu prodýchávajíc úmornou bolest nohy a těžký tlak na hrudi.

„Bože, co jsem to udělala se svým životem," šeptla jsem a zničeně zavřela oči. Zbaběle jsem si přitáhla kolena k tělu a opřela se o ně čelem. Přála jsem si schovat se před celým světem a nemuset mu čelit.

Kdoví, jak dlouho jsem takto seděla a jak dlouho bych pokračovala, dokud by mě nevyrušil jemný dotyk na zádech.

„Elizabeth," vydechl narušitel příjemným hlasem, který jsem dobře znala. Neochotně jsem na něj pohlédla.

„Běž pryč, Tony," pokusila jsem se o pevný a naštvaný tón, k mému zklamání zněl pouze jako pípání vyděšeného kuřete.

Ani se nehnul. Naopak se posadil vedle mě a pevným stiskem mě donutil (popravdě, nijak zvlášť jsem se nebránila) schoulit se k němu. Na chvíli mě zalil příjemný pocit nečekané úlevy.

„Pořád jsem na tebe naštvaná," zamumlala jsem mu do hrudi a přísnýma, zelenýma očima mu pohlédla do tváře. Buď byl doopravdy dobrý herec, nebo to byla vážně čistá lítost, kterou jsem zahlédla v jeho oříškových očích.

„Donutil si mě myslet si, že na to doopravdy nejsem sama. Byla jsem vážně pitomá," zavrčela jsem frustrovaně.

„Ty nejsi pitomá," oponoval tak přesvědčeným hlasem, že mě donutil na něj opět pohlédnout. „Jsi chytrá a silná. Na takovou jako jsi ty, člověk narazí jen vzácně."

Po pěkně dlouhé chvíli, co jsem zpracovala, že něco takového doopravdy vyšlo z úst Tonyho Starka, jsem mu věnovala mírný úsměv.

„Pokračuj v tom ještě tak tři dny a možná ti i odpustím."

„Vynahradím ti to," řekl přesvědčeným hlasem a v očích se mu zalesklo, já se pouze nevěřícně zamračila, „pojď se mnou na večeři."

„Chceš mi párkem v rohlíku vynahradit nedodržený slib?" Pronesla jsem dotčeným tónem a okamžitě se od něj odtáhla se založenýma rukama na prsou.

„No dovol! Tony Stark nezve na párky v rohlíku, ale na pětichodové menu v pětihvězdičkové restauraci. A nemysli si, že nevím o tvém večerním rabování ledničky," vítězně se ušklíbl a vstal z chladné země. Já jsem tvrdohlavě seděla dál, ačkoliv jsem se cítila poražená, protože těhotenské chutě se mnou nemilosrdně lomcovaly a možnost vybrat si delikatesní jídlo mě nepopiratelně lákala.