Lidé míní,osud mění | Tony Stark FF

Kapitola 33.

Bylo tomu už pět let, co lidstvo zasáhla ta příšerná rána. A přesto, kdybyste dnes pohlédli z okna nejvyšší budovy New Yorku, nic by se vám nezdálo jiné. Hlučné ulice byly zacpané automobily, chodníky plné lidí spěchajících do práce. Snad jen pomníky nesoucí jména těch, jež tragicky opustili tento svět. A ačkoliv většina lidí prožila ukrutnou ztrátu svých nejbližších, zvládli jít dál. Tedy, ne všichni.

A právě díky této skupince lidí se tahle příšerná tragédie mohla zvrátit. Tisíce lidí se vrátili přesně na ta místa, kde se proměnili v nicotný prach. Mohli začít znova žít, vrátit se ke svým rodinám. Stejně tak jako já. Ale to jsem tehdy ještě nevěděla, za jak strašnou cenu.

Bylo to, jako mi někdo rozřezal tělo na tisíc malých kousíčku a pomaličku je znova skládal dohromady. A zároveň se to nijak nelišilo od probouzení z dlouhého vydatného spánku. I přesto mi věřte, že otevřít oči a stát uprostřed přeplněného kostela před párem, jež je právě oddáván rukou boží, není zrovna moc příjemné.

Ztuhla jsem, očima neustále kmitajíc mezi mým tělem, které se ještě před chvilkou měnilo v nicotu, a kostelem, který jsem si takto rozhodně nepamatovala. Byl prázdný, s mojí malou holčičkou na lavičce. Okamžitě mě polilo příšerné horko. Vystartovala jsem k lavici, kde jsem ji nechala sedět, ignorujíc zděšený výraz kněze, který si zřejmě myslel, že jsem ďábelský posel sesílajíc hrůzu na toto manželství.

Byla obsazená. Cizími lidmi, jež se ode mě okamžitě odtahovali. Ale mně to bylo jedno. Neměla jsem čas na to jim cokoliv vysvětlovat. Byla jsem zmatená a vyděšená strachem, co se vlastně stalo a kde je moje malá Audrey. Bez jediného slova jsem se protočila na patě a tryskově vyběhla pryč z kostele, přímo na rušné ulice New Yorku, jež zchlazoval neúprosný déšť.

Čeho jsem si i přes mé závratné tempo hodné olympijského běžce nemohla nevšimnout byl chaos. Mnohem větší než obvykle. Auta horlivě troubila na lidi vynořující se na přechodech, slyšela jsem vyděšené výkřiky, viděla zmatené pobíhající. Když se přede mnou náhle z ničeho zjevil člověk s výrazem úplně stejného zmatené a děsu, který jsem měla já, pochopila jsem. Nebyla jsem jedinou, které se tahle zvláštní věc stala. I přesto jsem si nedovolila ztrácet čas a vyptávat se.

Běžela jsem dál, s jasným cílem Stark Tower, jejíž logo zářilo na kilometry daleko. Mé nohy dopadaly do hlubokých louží, na těle už mi od deště nezůstala ani kapka suchá, ale to mě nezastavilo. I přesto, že jsem se nechtěla nijak zdržovat, jsem neodolala a za tempa vzala jedny noviny chlápkovi, co s nimi mával.

Prudce jsem se zastavila. Lapajíc po dechu ne fyzickým vyčerpáním, ale zděšením. Několikrát jsem zuřivě zamrkala, jestli přes ten déšť doopravdy vidím správně. Psal se červenec, roku... 2023. Jak je tohle vůbec možné? Co se to sakra stalo?

Spousta otázka mi prolétávala hlavou, zuřivě jsem se otáčela na všechny strany toužíc zachytit jakoukoliv nápovědu. I přesto všechno nakonec mé kroky pokračovaly k tomu samému cíli. Modlila jsem se, v duchu přímo křičela, aby byli doma. Jak Tony, tak Audrey, živí a zdraví... snad i stejně staří. Snad by to doopravdy všechno mohl být jen jeden hloupý vtip.

Konečně jsem dosáhla svého cíle. Prolítla jsem celou budou, nechávajíc za sebou mokré stopy a skončila před dveřmi do bytu. Plánovala jsem do nich vtrhnout, místo toho mě však paralyzovaly děsivé myšlenky. Co když to doopravdy bylo pět a já uvidím Tonyho šťastně sedícího na pohovce s jinou? Malou Audrey, co té nové ženské říká mami? Děsila mě představa toho, jak snadno bych mohla přijít o všechno jen pouhým překročením prahu těch prokletých dveří, které mě pronásledovaly poslední roky jak z horroru. I přesto, když mě rozpoznala Tonyho uměla inteligence a dveře se otevřely dokořán, jsem se odvážila vstoupit.