Lidé míní,osud mění | Tony Stark FF

Kapitola 26.

Tony's PoV:

Čekal jsem nejdelší tři hodiny mého života, než mi byl někdo konečně schopen říct, co se stalo. Nastal problém s nadměrným krvácením, což se prý při porodech běžně stává, zvlášť při takto vyčerpávajících. Její život byl ve vážném ohrožení, protože velmi rychle ztrácela mnoho krve a docházelo k četnému vnitřnímu krvácení, ale díky hbitosti doktorů jí dokázali zachránit. Všechny nás ale velmi vyděsila.

Malou museli přemístit do inkubátoru a El si nějaký čas pobyla na jednotce intenzivní péče. Trvalo dny, než se vůbec probudila, proto první koupání a přebalování naší dcery bylo na mě. Byl to krásný pocit, držet ji v náručí, zároveň však příšerně děsivý. Bál jsem se, že postačí jen silnější dotyk a ublížím jí. Byla tak křehká a drobná. Ale dokonalá.

Půvab měla určitě po Elizabeth. A dar vynutit si vše, co ji jen přála, od první sekundy co se nadechla na tomto světě, po mně.

Miloval jsem ji, ale nedokázal jsem se zbavit toho hryzavého pocitu, že ji nedokážu uchránit. Pokaždé, když jsem ji držel, nebo když plakala, jsem byl ochromený hrůznými představami. Moje hlava se opět směřovala ke všem potenciálním hrozbám a noční můry o New Yorku se vracely, včetně mých návalů úzkosti. Nemohl jsem si pomoc.

Nedokázal jsem tomu čelit.

Elizabeth's PoV:

Od narození Audrey jsme se nezastavili. Čas plynul závratným tempem a naše dcera rostla jako z vody. A jedním mrknutím dokázala to, že se vše začalo točit kolem ní. Všechny ty emoční pořekadla o mateřství byly pravdou.

I přes můj strach bylo pro mě stát se matkou zvláštně přirozené. Samozřejmě jsem se musela naučit spoustu věcí, ale poté co jsem si ji poprvé pochovala, mě všechny obavy opustily. Věděla jsem, že s takovým přívalem lásky pro ni zvládnu udělat vše.

Pro koho rodičovství bohužel už tolik přirozené nebylo, byl Tony. Snažil se, nechtěl mě zklamat, ale nikdy se o ni nevydržel starat víc jak půl hodiny a pokaždé na můj popud. Od jejího narození velmi pracoval, vytvářel věci, které by mu pomohly bránit zem. Mrzelo mě to. Nemyslela jsem si, že by nás nemiloval, ale nedokázala jsem ho převést přes pomyslnou zeď, která nás jako rodinu rozdělovala.

Zeď tvořenou strachem, hlodavými myšlenkami, obavami a jeho super hrdinstvím, potřebou chránit za každou ceny všechno a všechny, jen ne sebe. Byla to část jeho charakteru, kterou bych změnit nedokázala. Muselo to přijít samo, věřila jsem to, a proto také trpělivě vyčkávala, snažíc se polykat všechny hořké výčitky, co se mi draly na jazyk pokaždé, když odcházel za Avengers nebo do dílny.

Dnešek však byl jiný. Celé noci jsem nespala, protože se Audrey začaly klubat první zoubky. Byla jsem podrážděná a zoufalá. Žádné z babských rad nefungovaly a ona pořád plakala. Opět jsem na to byla sama, ale tentokrát jsem neměla trpělivosti na rozdávání. Odmítala jsem naivně čekat, než mi přijde její otec pomoc sám.

Bez zaklepání jsem rozrazila dveře a vtrhla do jeho pracovny. Leknutím upustil šroubovák a překvapeně na mě pohlédl.

„Potřebuju pomoc," vydechla jsem zoufale. Vnitřně jsem se třásla. Potřebovala jsem ticho a spánek. A nejvíc jeho. Jako otce, ne jen jako partnera.

„Zlato, zrovna na něčem makám. Nepočká to?"

„Slyšíš ten zvuk?" Optala jsem se s vražedným výrazem ve tváři. Projel mnou nekontrolovatelný vztek. „To je pláč tvojí dcery. Možná si to nestihl zaregistrovat, ale ten pláč neutichl několik dnů a já nespala týden víc, jak dvě hodiny vkuse. Takže ne, Tony, nepočká to!" Štěkla jsem. Vypadal naprosto zmatený. Vůbec nechápal, proč jsem po něm tak náhle vyjela a to mě rozčilovalo ještě víc.