I CANT BREATHE. || LUKE HEMMINGS [CZ]

Chapter 7

''Pokoj 514, 7. poschodí.'' Podala mi kartu. Takovou tu kartu, kterou jenom vložíte ke dveřím s kódem.

A teda myslím, že to byl pokoj 514.. Ono se v prostředí s Lukem těžko na všechno soustředí.

Poděkovala jsem jí jako kdybych věděla co mi řekla a vydala se s Lukem k výtahu.

stiskla jsem tlačítko na přivolání a čekali jsme.

Nemluvili jsme.

Já jsem si ho pořád jenom nenápadně prohlížela. Z profilu vypadá úžasně. Má krásný nos.. Ne že by aji jinak nevypadal skvěle já jenom. Radši na něj nebudu myslet nebo se na něj vrhnu přímo teď a ve výtahu. Popravdě ještě ve výtahu nejsme.. Takže bych se na něj vyhrla před výtahem. A to by bylo ještě horší.

Z toho všeho mám fest divný pocit. Ačkoli už jsem si vybrala volbu Luke. Pronásledovaná psychopaty v Sydney bez rodičů. Nevím co od toho mám čekat. Vyjdu z domu, a popadne mě chlápek za krk. Vyhrožuje mi a nevím co všechno.. ale beru to tak, že aspoň nějakej ten adrenalin. 

Až na ten sklad. Ty rány. Které bohužel ještě úplně nevymizely. Možná bych každou dokonce dokázala popsat..To byl dlouhý příběh.

Asi by každá holka na mým místě už prchala domů ale já ne. Nepotřebuju to. Pomůžu Lukovi. A mimochodem. Chtěla bych najít tátu..Vím je to asi nemožný. Může být kdekoliv, kdo ví jestli vůbec pořád žije. Potom co si přestavím co se všechno stalo mně a ještě stane.. Můj táta nebude úplně od věci.

Dovolte mi ho vám představit.

Henry Waldorf.

Ano, to je všechno co o něm vím... 

''Kde je ten výtah sakra?'' Stěžoval si vedle mě Luke. Skoro jsem zapomněla, že je tu se mnou..Což je zvláštní prohlížela jsem si ho každých 5 minut. Možná sekund..

''Třeba stačí přivolat ho ještě jednou.'' Zmáčkla jsem tlačítko. 

Hned do toho se otevřely dveře výtahu.

''To si děláš prdel. A kvůli tomu jsem tady 20 minut zbytečně čekali?'' Nádával Luke když vcházel do výtahu. 

''Zabilo tě to snad?'' Hodila jsem na něj zvláštní pohled jako kdyby nic nevydržel.

''Nooo.. Mohlo. Nikdy nevíš.. Právě tady pár lidem utíkáme.. kteří nás chcou ehm..zabít.''

''Vlastně máš pravdu.'' Pokrčila jsem rameny.. a dělala že mi je to jedno.

Šla jsem hned za ním a mačkala další tlačítko pro patro. 

''Počkej.'' Natáhl ruku. ''Zmáčknu to pro jistotu ještě osmkrát.'' Popravdě to udělal asi padesátkrát.

''Klídek, hlavně to nerozbij.'' Zasmála jsem se.

''To ještě víc jde?'' Otočil se ke mně.

''Radši nic neříkej nebo půjde.'' Podotkla jsem.

Výtah se rozjel nahoru a já sledovala jak se mění čísla pater.

U 7. poschodí se otevřely dveře. Konečně.

Když jsme vkročili do chodby všimla jsem si pár obrazů. Po podlaze byl potažený černobílý koberec.

''Kolik, že bylo to číslo pokoje?'' Zasmála jsem se protože jsem vůbec nevěděla.

''Děláš si srandu? Tos měla hlídat ty. Já se tam nevrátím nebo se ten výtah rozbije úplně.'' Taky se mírně pousmál.

''Existujou schoody.'' Ukázala jsem na dveře, které měly vedle nápis 'Stairs' .. Vlastně to byl obrázek.

''Kašlu na to. Zkusíme všechny dveře.'' Hodil frajerský výraz.

Nevím teda jestli byl úplně za frajera když byl aji línej sejít pár schodů.

Já se jenom pořád smála.

''Hodně štěstí.'' Poplácala jsem ho na zádech a podala mu kartu. Když se po té chodbě rozhlídnu pořádně, nevypadá to jenom na deset pokojů.

''Počkat, počkat. To tys to zapomněla. Já bych měl přát štěstí tobě.'' Připlácl mi kartu na břicho a urovnával účty. Jenomže asi marně..

''No a ty seš zase línej sejít ze schodů tak nevím na co čekáš, dělej. Hodila jsem mu kartu zpět. Já si tady posedím..'' Nadějně jsem se usmála a pak došla ke krásně kožené sedačce a sedla si. Byla hodně pohodlná ale studená.

Bylo celkem vtipný ho pozorovat jak zkouší pokoj za pokojem. Asi to nejvtipnější co se mi stalo za poslední dva týdny. 

''Mám to!'' Zařval odněkud z konce chodby. Zvedla jsem se a šla za ním.

''Hm. Celkem rychle. Dobře ty..Vešla jsem do pokoje. 

''Takže kolik bylo to číslo?'' Otočila jsem se k němu.

''514.'' Hodil mi kartu do ruk. Takhle jsme si ju dneska přehodili asi pětkrát.

''Jáj, to mi něco říká. Radši si to někam zapíšu.'' Řekla jsem a pak obrátila pohled na vnitřek pokoje. 

''No musím uznat, že vybírat umíš. Ujde to.'' Stála jsem v předsíni a všechno si důkladně prohlížela.

Nevím jak to popsat. Rozhodně by to mělo pozitivnější hodnocení než jeho ''dům'' kde bydlí.

Jako né že by to bylo úplně to nejluxusnější co jsem kdy viděla, ale má to můj obdiv.. Nic úplně obvyklýho a obyčejnýho. Něco mezi, prostě čtyři hvězdičky.

Ale výhled jsme měli na celý Sydney. To bylo skvělý. Akorát tohle pro pobyt na týden?

''Pěkný že?'' Koukl na mě Luke.

''To jo ale když jsme tu jenom na týden, rozhodně tu poblíž bylo pár levnějších hotelů ne? Protože když si to zaplatil i za mě..Mám blbý pocit.'' Nemám u sebe ani korunu a on mi jenom pořád pořizuje střechu nad hlavou..Proč?!

''Tím se netrap..To je v pohodě. Pro tebe vš- Už si viděla ten výhled? Změnil rychle téma. Tohle zrovna doříct mohl. Bylo to pěkný..A když už jsem věděla co chce říct, tak obzvlášť. 

''Ten se nedá přehlídnout'' Přišla jsem blíž k oknu.

''Všechny ty světla.''

''Budovy.''

''...Moře.''

''-A my.'' 

Skočil mi Luke do řeči.