I also have feelings..

9.

Byl teď přede mnou jen ve vyhrnutém svetru a boxerkách. Sedl jsem si k němu a jemně pohladil jeho bok. Zvedl jsem se, odešel a vzal mastičku z lékárničky. Vrátil jsem se zpět k němu a ve dveřích potkal služebnou s jídlem. "Prosím dnes budeme jíst v jídelně." Usmál jsem se a ona jen překvapeně přikývla. Vešel jsem zpět do pokoje a viděl tam hybrida přikrytého až ke krku dekou. Přišel jsem k němu deku jsem z něj sundal a vyhrnul mu svetr.

Sedl si ke mně a sledoval mě, pak se dotkl modřiny a jemně po ní prošel. Hned nato se postavil a odešel, tak jsem se zahrabal do deky a ležel. Náhle přišlo světlo a studený vzduch, když mi zvedl svetr, automaticky jsem ho stáhl zpátky dolů, zčervenal jsem a podíval se na něj. "C-co to děláte?" Řekl jsem trochu vystrašeně a zároveň překvapeně.

"Neboj, jen ti chci na tu modřínu dát mastičku." Usmál jsem se a opatrně mu vyhrnul svetr. "Jak se vůbec jmenuješ?" Chtěl jsem ho přivést na jiné myšlenky. Dal jsem si trochu mastičky na bříška prstů a těmi mu ji potom jemně rozetřel po boku.

Když mi vysvětlil, co chce dělat, nebyl jsem o moc klidnější. "Vždyť přece víte, jak se jmenuji." Řekl jsem trochu překvapeně a pořádně jsem ani nevnímal, jak se mě dotýkal a roztíral mi krém po modřině. Když jsem se podíval, zatvářil jsem se ublíženě, vypadá to tak špatně a bolí to ještě hůř. Začíná mi víc vadit to, že vidí, jak je mé tělo zničené, jako když viděl můj zadeček. Pomalu jsem uchopil lem svetříku a chtěl si ho stáhnout zpět.

"Nevím, jak se jmenuješ... Lidi si pamatuji jen, když je na nich něco zajímavé." Zarazil jsem ho a řekl. "Počkej, dám ti čisté oblečení." Usmál jsem se, zvedl se a odešel ke skříni, kde jsem vzal pastelově modré tričko a bílé kraťasy. Obě věci mi už byly menší, takže na něm by nemuseli tolik viset.

Takže nejsem ničím zajímavým? Proč mě to nepřekvapuje? Vždy jsem byl obyčejný, odlišoval jsem se jen tím, že jsem měl ocas a uši a samozřejmě ještě nějaké kočičí rysy, ale to není podstatné. "Mám své oblečení." Řekl jsem rázně a začal hledat svůj batoh. "Také jste mi nechtěl říct své jméno .." Řekl jsem si pod nos a dále hledal svůj batoh.  

"Jsem Min Yoongi, a ty?" Natáhl jsem k němu ruku a dal mu to oblečení vedle něj. Věděl jsem, že svou tašku nenajde, protože jsem ji dal do komory. Nechci, aby nosil ty obnošené věci. Teda.. Krom jeho plyšáčka, kterého jsem mu dal do postele. "Obleč si tyhle věci." Řekl jsem důrazně, ale stále mile.

Skoro se mi podlomila kolena, když jsem zjistil, že mě ZNOVU slyšel. Zčervenal jsem a otočil se ke němu se skloněnou hlavou a podal mu ruku. "Park Jimin.. "Řekl jsem potichu a zahanbeně se díval na naše ruce. ".. máte hezké jméno." Pokračoval jsem, abych trošku změnil směr této 'konverzace'.

"Děkuji." Usmál jsem se a pohladil ho palcem po ruce. Pustil jsem ho. "Nechám tě tu, převlékni se a potom přijď po schodech dolů." Otočil jsem se a vydal se ke dveřím. Odešel jsem a zamířil po schodech dolů. "Pane, ten mladý muž bude také jíst?" Otázala se služebná. "Samozřejmě." Široce se usmála. "To jsem ráda, že jste konečně někoho do domu přivedl po tak dlouhé době." Usmál jsem se na ní. "To já také." Upravil jsem si ve velkém zrcadle vlasy a nervózně čekal než přijde.

Zdá za mi to, nebo se ke mně chová, jako bych byl někdo důležitý? Pomalu jsem se převlékl. Trvalo mi to déle, než jsem si myslel, ale ta modřina mě dost omezovala. Když jsem se konečně převlékl, pokusil jsem se co nejdříve dostat dolů. Stál jsem na schodech a zůstal jsem stát, kam teď? Seběhl jsem rychle dolů, když zrovna z jedněch dveří vyšel on, já už jsem se nemohl zastavit a vrazil jsem rovnou do něj.