Můj sen (M&M ff)

Sobota

Ahoj. Jmenuji se Rebeka Enderlová a jsem podle mě začínající muserka. Mám 297 fanoušků. Někdo by si řekl, že to je málo, protože někteří mají třeba přes 10 000 fans, ale mě přijde i těch mých 297 dost.

Je mi 12 let a za týden mám narozeniny, které mám 1. června. Jsem za to ráda, protože mi to vždy připomene, že už jen poslední měsíc školy a pak prázdniny.

Můj životní sen je být někdy na Muser touru, ale ne jako muserka, ale jako fanynka.

Dnes je sobota 25. 5. a přesně za týden mám narozeniny. Konečně bude už jen jeden měsíc školy a pak prázdniny. Děkuju ti pane bože, řekla jsem si v duchu.

Nejsem jedináček. Mám 2 starší sestry. Aneta- 17 let a Karolína- 15 let. Ony jsou trochu neposlušné a odmlouvají, ale mě se nikde neříká jinak než Rebelka. Proč? Protože jsem rebel, ale v ženskem rodě- takže rebelka😂. A neříká se mi tak, jen kvůli mému jménu, ale kvůli mému chování a povaze. No prostě Rebelka. Ségry jsou oproti mě takoví dva andílci. I rodiče si je chválí a za mě se prý stydí, ale mě to je ukradený. Jen ať vsichni ví kdo jsem. A není to kvůli výchově rodičů je to díky jedné holčině, kterou znám díky TikToku (Error_Queen_).

Ona má svůj styl a názory ostatních neřeší. Nevím sice jak se jmenuje, ale vědět to ani nechci. Všude je jako Error Queen a to mi stačí. (Vim to, ale why not, že😂?) Nepotřebuju vědět její opravdové jméno. (Které vim 😂) Říkám jí prostě Error Queen. Mě například všichni říkají Rebelka a jsem za to ráda. Učitelé mi teda říkají Rebeka, ale to už se nezmění. Jak já říkám- Učitelé byli vždycky nechápaví zmrdi...

Každopádně, se ségrama jsme se dohodly, že dnes budeme trávit celej den spolu. No, ale já mam menší plán, jak se z toho vykroutit, aniž by to zjistily.

Já jsem vstala v 08:41 a obě už byly v obýváku (slyšela jsem je).

Jelikož se jde do kuchyně přes obývák a já si chci udělat snídani, tak se ustrojím a budu dělat, že jsem už dávno vzhůru.

Ustrojila jsem se a šla jsem rychle do koupelny se učesat a spáchat raní hygienu. Potom jsem spláchla, aby to vypadalo, že jsem šla na WC a nyní jsem si šla udělat snídani.

Šla jsem skrz obývák. ,,Čau holky." Kája se na mě udiveně podívala a vypadlo z ní jen. ,,Ahoj." Pak Anet odlepila oči od obrazovky telefonu. ,,Čau," vyřkla. ,,Jdete se se mnou nasnídat, nebo jste dnes bez snídaně?" Zeptala jsem se jich s dobrou náladou v hlase. Šťastná jsem sice nebyla, ale falešný úsměv (a hlas) už mám až moc dobře natrénovaný, protože ho používám pořád.

Ony se zvedly a šly za mnou do kuchyně. Já jsem ale věděla, že přijdou a snídani už měly na stole. ,,Dík," řekla Kája. ,,Díky." Ozvala se Anet. ,,Nemáte zač. Věděla jsem, že přijdete."

Když jsme dojedly, vzala jsem talířky a dala je do myčky. (Rodiče ještě spaly.) Holky se šly dál dívat do obývaku na televizi a já jim řekla, že jdu do pokoje a, že budu mít sluchátka, takže kdyby na mě volaly, tak je neuslyším. Šla jsem ovšem uskutečnit můj útěk.

Převlékla jsem se do toho, co mi padlo pod ruku jako první, což byly riflové kraťasy, tmavě šedé triko s krátkým rukávem bez jakéhokoliv potisku a světle šedá adidas mikina.

Bylo léto a venku bylo teplo, proto mi bylo jedno, co to je.

Jelikož jsem měla mobil přes noc na nabíječce, měl 100%. Vypojila jsem ho, hodila ho i se sluchátky do kapsy a potichu jsem si vzala i klíče z nočního stolku. Ještě jsem si vzala papírové kapesnícky, protože jistota je jistota a otevřela jsem okno.

Bydlíme sice v paneláku, ale jsme nejvíc dole, jak to jde a pod námi je jen kolárna a možná i prádelna nebo sklep, proto jsem mohla oknem vylézt aniž by se mi něco stalo.

Samozřejmě jsme byli díkybohu na vesnici a proto bych se tam neztratila.

Přesně jsem věděla kam jdu. Šla jsem se projít. I když jsem to tu znala. A hlavně proto jsem se šla projít.

Šla jsem na takový kopec, kde je veliký kříž a o pár kroků dál i dvě lavičky, mezi nimiž je stůl. Okolo jsou čtyři kůly, které drží menší stříšku. Nedaleko tohoto výjevu je malé ohniště. Vše je ze dřeva (až na ohniště, pochopitelně). Říká se tomu U Křížku.

Sedla jsem si tam jako vždy na lavičku a vyndala jsem si mobil a sluchátka. Kdykoliv jsem si mohla hudbu pustit nahlas, zvolila jsem sluchátka. Měla jsem je radši.

Jen tak jsem tam seděla poslouchala písničku (viz média 👆) a brečela. V podvědomí už jsem se přemluvila abych si vytáhla i žiletku. Chtěla jsem si tedy vyndat kapesníčky, v nichž jsem ji měla ukrytou. Už jsem chtěla sáhnout do kapsy, ale někdo mi poklepal na rameno a já se jen klidně otočila.

Zase Anet? Jak ví že jsem tady?

,,Ahoj Anet. Co ty tady?"
,,Proč jsi utekla?"
,,Jak jsi věděla, že jsem tady?"
,,Na něco jsem se tě ptala, Rebeko."
,,Ó ká, ale nikomu to neřekneš. Ani Karolíně."
,,Slibuju."

Vždycky jsem víc věřila Anet, než Karolíně. ,,Fajn. Chtěla jsem se..." Nedořekla jsem to, protože jsem se bála její reakce, ale ona mi jako vždy asi četla myšlenky. ,,Neboj se, nic ti neudělám. Jen mi to řekni." Bála jsem se, ale nakonec jsem ji poslechla. ,,Chtěla jsem se vybrečet." Zalhala jsem. Jinak by po mě chtěla žiletku, ale to já nedovolím! ,,Aha." Řekla soucitně. Vážně na to skočila? Asi jí budu lhát častěji. Prolétlo mi hlavou. Ne! Nechceš o ni přece přijít! Napomenula jsem se.

Ona se se mnou pak rozloučila a doma prý řekne, že jsem na hřišti. Anet tu byla vždycky se mnou a nechtěla jsem jí lhát, ale nešlo to. Prostě jsem musela...

Hned jak jsem ji ztratila z dohledu, jsem si vytáhla žiletku a začala svoje dílo.

Poté co jsem skončila, tak jsem si to utřela kapesníčkem a šla jsem domů.

Když jsem se začala řezat, tak jsem dostala nápad, jak vysvětlit moje pořezané ruce. Šla jsem křovím a tam byly ostny.

Hned jak jsem přišla domů, jsem se vydala do pokoje. Potkala jsem Anet a poprosila jsem ji, jestli by mi to vydezinfikovala. Sice jsem si to udělala schválně, ale nechtěla jsem, aby se to dozvěděla.

Ona mi to tedy vydezinfikovala a já jí poděkovala. Samozřejmě nechyběl ani falešný úsměv.

Pak jem šla přes obývák do kuchyně. V obýváku jsem viděla rodiče a až moc dobře natrénovaným falešným úsměvem jsem je pozdravila. ,,Ahoj," řekla jsem jim. ,,Ahoj." Vyšlo z nich jednohlasně. Tušila jsem, že se něco děje, ale netušila jsem, co.

Šla jsem tedy do kuchyně a udělala si Cini Minis s mlékem. Miluju to! Prolétlo mi hlavou, hned jak jsem snědla první lžičku.

Poté co jsem dojedla, jsem misku dala do dřezu a do ní napustila trochu vody.

Vodu jsem vypla a šla jsem za rodiči.

,,Mami, tati, co se děje?" Zeptala jsem se celkem smutným avšak falešným hlasem. Oni se na mě smutně podívali. Pak se podívali na sebe a začali se smát. ,,Nic se nestalo, jen jsme si z vás chtěli udělat legraci." Řekla mamka a zase se začala rádoby smát. ,,To je dobře bála jsem se, že se něco děje." Vyřkla jsem a opět nahodila falešný úsměv. Pak jsem jen odešla do pokoje.

,,Čau Kájo." Vyjelo ze mě. Potom jsem si vzala mobil a sluchátka, pustila jsem si písničky a projížděla sociální sítě.

Nakonec jsem se šla osprchovat a šla jsem spát.

Tak a první kapitola je venku🌹. Doufám, že se vám příběh bude líbit👍 a že vás první kapitolka alespoň trochu zaujala❤. Není to nic moc, já vím😐, ale na mé poměry je to sakra dobrý výkon😂! Sayonara👋!