Vlčí zátoka

Kapitola 2

Dveře auta se zabouchly hned, jakmile se dívka usadila na sedačce. Její odvoz strčil kufr dozadu, načež sám usedl na místo řidiče. Než nastartoval, obrátil se na svou neteř. "Pamatuješ si mě?" "Martin. Starší bratr taťky," odpověděla bez emocí. Zapnula si pás a oči upřela před seby. "Tak představení bychom asi měli," uchechtl se chabě, zapnul si pás, pohledem zkontroloval svou spolujezdkyni a nastartoval. "Jak dlouho si nebyla ve Vlčí zátoce?" zeptal se. Dívka na něj nechápavě pohlédla. Neměla nejmenší tušení, proč ho to zajímá. "Rok?" "Dva," odpověděla. Martin se ještě na něco ptal, ale to už neslyšela. Neměla náladu na nějaké vyptávání. Do uší si strčila sluchátka a nechala se unášet hudbou.

Za oknem se míhala ubíhající krajina. Z města vyjeli už před několika dlouhými minutami. Projeli jedním menším městečkem, než se ocitli obklopeni lesy. Amber úzkostně polkla. Takhle vypadá konec světa. Pomyslela si. Signál už dávno ztratila. Doufala, že se znovu objeví ve Vlčí zátoce. Přesně tak se také stalo. Dívka okrajově vnímala domy z kamene, jež měly svou působivou minulost. Martin zpomalil, když projížděli náměstím, na němž stála ohromná vlčí socha. Než si ji brunetka stačila prohlédnout, odbočili do postranní uličky, jež je brzy zavedla na most. Tato cesta vedla k domům a chatám, jež byly hlouběji v lese. Signál se znovu ztratil. Dívka to nijak nekomentovala. Pouze se více zabořila do sedačky. Pohltila je tma. Neprůhledná, nelítostná a krutá. Martin se tím nezdál být nijak rozrušen. Přesto neustále kontroloval zpětné zrcátko. Rysy ve tváři mu na okamžik ztuhly. Amber se pohotově otočila, ale nic neviděla.

Tři hodiny cesty byly téměř za nimi, když najeli na příjezdovou cestu ohromného sídla. Brunetka si povzdychla. Bylo jí jasné, že ve škole bude za snobskou dcerušku. Martin zaparkoval u vchodu, vystoupil a otevřel dveře vzadu. Zatímco on vytáhl její kuft, ona zavřela oči a zhluboka se nadechla. Zaslechla zabouchnutí dveří a jejich následné otevření. "Snad tu nehodláš přenocovat," zasmál se její strýc. Amber zavrtěla hlavou. Otevřela oči. Podívala se na nabízenou ruku. Jeho pomoc zásadně odmítla. Vylezla z auta, zavřela dveře a nejistým krokem se vydala ke dveřím. Váhavě se zastavila. Muž se uchechtl a i s jejím kufrem vešel dovnitř. Nesmíš ukázat slabost. Vzpomněla si na slova, jež jí otec opakoval pokaždé, když jeli navštívit příbuzné z jeho strany. Musela to zvládnout. Nesměla taťku zklamat.

Ve zdobené hale čekalo kolem dvaceti lidí. V tu chvíli byla Amber za tak velký dům vděčná. Pokud tu skutečně žili všichni, měla se na co těšit. "Tady ji máme!" zahlaholila žena, jež byla oblečena v kožených kalhotách a černém roláku. Přistoupila k dívce a okamžitě ji objala. Jednalo se o rychlé sevření, jež dívka sotva vnímala. Mitchellovi neprojevovali emoce. Alespoň většinou. Tímto gestem si projevovali sounáležitost, jíž Amber nerozuměla. Přišlo jí, že se nechovají jako rodina, ale jako nějaký spolek nájemných vrahů. Nechápala, jak tu mohl čestný a vřelý člověk, jako byl její otec, přežít. Přelétla pohledem ostatní přítomné. Tolik kůže... Pomyslela při pohledu na jejich kalhoty, bundy, boty a dokonce i rukavice. Taky šlo o spoustu černé barvy, tmavě modrou a zelenou.

"Odlož si," pobídla ji žena, jež ji přivítala jako první. Na rozdíl od ostatních jejích příbuzných, měla výrazné přední zuby. Ella. Amber si na povel sundala zimní bundu a pověsila ji na věšák. Automaticky si upravila řetízek, jež dostala v den svého narození. Nikdy jej nesundávala. Nervózně stiskl mezi prsty přívěsek, jehož hrany byly i po tolika letech ostré. "Alespoň něco udělal Brendon správně," odfrkla si žena, jež byla o hlavu vyšší než brunetka. Krokem krutého predátora k ní přistoupila. Ani jedinkrát své neteři nepohlédla do tváře. Očima těkala po přívěsku. Rty měla stažené do úzké linky. Přesně tuhle ženu nenáviděl její otec ze všech svých sourozenců nejvíc. A Amber na tom nebyla jinak. Tetička Evelyn byla chladná, krutá žena, jež nedokázala projevit lásku ani vlastním dětem. Podle Brendona, otce Amber, to zdědila po své matce. Ta prý také bývala taková. Chladná, nepřístupná, děsivá... To dívka posoudit nemohla. Svou babičku neměla příležitost poznat. Zemřela pár let před jejím narozením.

Evelyn stále hleděla na přívěsek. "Kolika procentní je? Doufám, že tohle nezvoral..." Dívka svraštila obočí. Netušila, o co ženě jde. "Kdyby ano..." "Evelyn!" ozval se autoritativní hlas. Žena zmlkla. Poprvé pohlédla do očí své neteře. "Přivítej Amber," pobídl svou dceru Eaton Mitchell. Evelyn s nechutí krátce stiskla dívku v náručí. Amber jí to neoplatila. Tahle žena se jí nikdy nelíbila. "Pojď sem, drahoušku," pobídl ji starší, avšak skvěle udržovaný muž. "Dědečku," oslovila jej brunetka. Muž ji krátce objal. Amber pevně stiskla víčka k sobě, aby zadržela slzy. Vzpomněla si, jak mu volala, aby se ujistila, že s ní bude na pohřbu rodičů. On však nepřijel. On ani nikdo jiný z rodiny. Všem to bylo jedno. Její rodiče zemřeli a oni v sobě neměli ani tolik slušnosti, aby přijeli uctít jejich památku. Mitchellovi patří do Vlčí zátoky. Řekl jí tehdy Eaton. Tady se narodí, tady zemřou a tady jsou pochováni. Jenže to si její otec nepřál. Pohřeb Brendona a jeho ženy zařídili jejich nejlepší přátelé, rodiče Grace. Pochováni byli na menším hřbitově v Hardingu.

O krok ustoupila od muže, jemuž byla svěřena do péče. Jen šest měsíců. Připomněla si dívka. Šest měsíců a budeš plnoletá. Pak odsud můžeš vypadnout. Toho se snažila držet. Jakmile jí však Eaton pokynul ke schodům, aby jí ukázal její pokoj, tichý hlásek jí napovídal, že tohle je navždy. Že tuhle zemi už nikdy neopustí. Že v tomhle městě prožije zbytek svého života. Jak řekl Eaton, Mitchellovi patří do Vlčí zátoky. Starší potomci tohoto rodu, jež zde nežili, se sem často v pozdějších letech vraceli. Obávala se, že její dědeček měl pravdu. Že mluvil o tom, co čeká i ji. Alespoň jí to tak připadalo. Jako kdyby sem přijela za jediným účelem. Zemřít.