Vlčí zátoka

Kapitola 4

Vidličkou po talíři posouvala brambory sem a tam. Přemítala, zda by nebylo lepší, kdyby v sídle skutečně žili všichni šílenci, jež čekali v hale na její příjezd. Když se dozvěděla, že ve skutečnosti tu doteď bydlel pouze Eaton se svým nejstarším potomkem, jež dělal Amber taxíka z letiště, zděsila se. Pro tři lidi bylo sídlo Mitchellových příliš velké, tiché, osamělé a především děsivé. Zvlášť když si vzpomněla, že po cestě sem viděla málo budov. Neměli žádného blízkého souseda. Kdyby se k nim někdo vloupal, nikdo by jim nepomohl.

Po večeři po cestě do svého pokoje narazila na dveře, jež vedly na ven na zahradu. Bez zaváhání vyšla ven a nechala se ovanou chladným vzduchem. Seběhla schůdky vedoucí na trávník a přivřela oči. Otřásla se chladem. Nedaleko ní praskla větev. Polekaně nadskočila. Přimhouřila oči a pohlédla mého stromy, od nichž se nacházela sotva deset metrů. Světlo z domu dopadalo sotva na kraj lesa. Přesto zahlédla pohybující se stín. Udělala krok vpřed, ale okamžitě se sama sobě v duchu zasmála. Nejsi nějaká naivka z hororu. Pomyslela si a začala couvat ke dveřím. Stín se přesunul ke kraji, až Amber téměř zahlédla jeho obrys. Zavrčení jí varovalo, že ať jde o jakékoli zvíře, chystá se zaútočit. Dívka klopítla a zakolísala. V tu chvíli se ozval výstřel. Vyděšeně nadskočila, když zaslechla zakňučení. Prudce se otočila čelem k domu. A tam stál mezi dveřmi Eaton s puškou v ruce. "Co to do háje bylo?" vykouknul za ním Martin. O rameno si opíral ohromnou kuši. "Asi hladový vlk," odpověděl klidně dívčin dědeček. Jeho syn se ušklíbl. "Běž to zkontrolovat. Já vezmu Amber dovnitř. Probereme pravidla přežití," mrknul na dívku, jež znovu hleděla na hustý les. Stín byl však dávno pryč.

"Žádné noční procházky, mladá dámo," začal na ni chrlit pravidla hned, jakmile jí do rukou vrazil šálek čaje a donutil ji posadit se na baravou stoličku. Sám se opřel o bar a přísně si ji prohlížel. "Do setmění budeš vždycky doma. Do lesa za žádnou cenu nesmíš sama, rozumíš?" "Není to bezpečné?" pochopila Amber. "Přesně tak. Zvláště teď, když se blíží zima," přitakal muž. "Zvířata jsou hladová a ty by ses snadno mohla stát jejich kořistí," povzdychl si. "Umíš střílet?" "Cože?" vykulila brunetka oči. "Naučil tě táta střílet?" Amber zavrtěla hlavou. "Nebo máma?" Mamka že uměla střílet? Podivila se dívka. "Ne. Ani jsem nevěděla, že to uměli," odpověděla. "O svých rodičích toho nevíš víc." Otočila se po hlase. Martin stál u v chodu do kuchyně, kuše už byla pryč. "Nic jsem nenašel," oznámil svému otci. "Pokud nepočítáš krev," významně na Eatona pohlédl. Ten přikývl. Amber nechápala, co se děje. "Běž si lehnout. Pamatuj si, okna neotvírej, pokud jeden z nás není doma. Nikdy nevíš, co se jimi dostane dovnitř," varoval jí dědeček těsně předtím, než s Martinem zmizeli ve sklepě. "Blázni," utrousila Amber, načež zamířila ke schodům. Tentokrát se ke dveřím vedoucím na terasu ani nepřiblížila.

V pokoji okamžitě popadla mobil.

Zavolej mi hned zítra ráno!

Stálo ve zprávě od její kamarádky. Věděla, že Grace měla jít s mamkou do kina, a tak jí tedy poslala pouze zprávu.

Pokud mě do té doby nesežere hladový vlk!

Odeslala zprávu, z krabice v šatníku vytáhla noční košili a zmizela v koupelně. Zoufale si potřebovala umýt vlasy. Poslední dny o sebe moc nedbala. Po smrti rodičů se jí zhroutil celý svět. A pak přišlo stěhování... Zahnala slzy. Všechno to bylo příliš čerstvé. Vlasy si osušila ručníkem, jež našla v jedné z poliček. Přes hlavu si přetáhla noční košili, rozčesala si vlasy a namazala tvář krémem. Byla vděčná, že taštičku s kosmetikou měla hned na vrchu kufru. Jinak by byla ztracená. V pokoji se pustila do vybalování dalších krabic. Potřebovala se jich co nejdříve zbavit. Možná tu nechtěla zůstat navždy, ale rozhodně nehodlala žít mezi krabicemi.

Oči se jí už klížily, když poslední krabici, jež se nacházela v pokoji, rozložila a položila k ostatním. Při vzpomínce na to, že v šatníku čekají další krabice, se její únava zdvojnásobila. Zkontrolovala telefon, ale žádnou další zprávu od Grace nedostala. Mobil tedy odložila na noční stolek a deku odhrnula stranou. Rychle přelétla očima pokoj, když si všimla zaolého notebooku. Přešla k psacímu stolu a onen technologický pokrok vypnula. Z lesa se ozvalo vytí. Pronikalo jí celým tělem. Věděla, že by se měla bát. Ona však pocítila zvědavost. V domě se jí nic stát nemohlo. Přistoupila tedy k oknu, z něhož měla výhled nejen na terasu, ale i na místo, kde před pár hodinami stála, když spatřila onen záhadný stín mezi stromy. A právě tam stál. V celé své kráse, neohroženosti a vznešenosti. Černý vlk.