Pomněnky

19. Kapitola

Sasuke zkoušel najít způsob, jak se vykroutit z provazů obestírajících jeho zápěstí. Svou snahou získat svobodu si akorát rozedřel zápěstí do mokvajících ran, navíc mu to nebylo k ničemu. Hidan si dal práci s tím, aby předešel předešlé události při níž mu model málem utekl.

Uzel byl chytře z dosahu mladíkových prstů, další pojistkou byl i jeden konec provazu přivázaný k noze obrovského kamenného stolu. To Sasukemu zabraňovalo v jakémkoliv putování po interiéru. Možnost, že by tedy našel nějaký prostředek, kterým by se osvobodil byla nulová.

Když už začalo být pálení nepříjemné, vzdal to. Se zoufalstvím vepsaným v tváři se opřel o zeď. Byl si na sto procent jistý, že tady zemře. Hidan se neobtěžoval se skrýváním své tváře. Pokud únosce ukázal své oběti totožnost, vždy ji zabil. Tedy, tak to bylo ve filmech. Navíc mu toto temné tušení potvrzoval i fakt, že Hidan si při trestání jeho marného pokusu o útěk nebral servítky. Nezáleží mu na tom v jakém bude stavu, nejspíše začíná zjišťovat, že žádné výkupné nedostane.

To byla další věc trýznící jeho bouřící mysl. Cožpak jeho život nestál za záchranu? Proč se s tím bastardem nezkoušel někdo spojit? Cožpak na něm nikomu nezáleží?

Zaklonil hlavu a skrz okýnko, které bylo jeho jediným spojením se světem, se zadíval ven. Neviděl víc, než pár centimetrů nad zem, ale i to mu stačilo.

Zaujatě pozoroval modrá kvítka kymácející se ve větru. Tolik mu připomínala svou barvou Narutovy oči. A to jej děsilo i uklidňovalo. Měl strach, že mu nějak vážněji ublížil. Jak měl ale vědět, že tam přijde on? Cožpak v tom byl také namočený? Proč by tam jinak chodil?! Nekřivdí mu? Tolik otázek, tak málo odpovědí.

Z přemýšlení jej probrala skutečnost, že mu výhled zastínily boty. Vrátil se! To bylo první, co jej napadlo a způsobilo to, že se jeho srdce splašeně rozbušilo.

Stulil se ke zdi, jako malý kluk, který po nějakém průšvihu čeká na výprask. Naivně doufal, že ho stěna třeba pohltí, nebo mu alespoň dovolí s ní splynout a on, až přijde, tak jej přehlédne.

Byla to hloupost, ale zoufalí lidé doufají v nemožné zázraky.

Opět se zadíval do okna. Tehdy si začínal dávat dohromady souvislosti. Svého únosce nikdy neviděl přicházet. Osoba venku tedy musel být někdo jiný, neboť obcházela budovu dokola.

Má na sebe zkusit upozornit? Kdo to je? Přítel? Nebo nějaký z Danových kumpánů?

•••

Naruto zaparkoval motorku kousek před chatou. Prošel všechny Hidanovy skrýše, ale zbytečně. Co hledal, nenašel. Tady to byla poslední možnost, jinak nevěděl, kde ještě pátrat.

Chata, kterou si Naruto dá se říct vzal od rodičů, byla místem, kde dříve trávili spoustu času. Uzumakiho rodina sem moc často nejezdila, takže se jednalo o volný kvartýr pro pořádání oslav a různých večírků. Datum poslední akce byl dávno. Snad někdy v létě po základce a to už je minulost.

Obešel budovu. Na trámu vykukujícím zpod štítu střechy měl být schovaný klíč. Vždy ho tam nechávali.

Vytahoval se na špičky a po paměti šmátral nad sebou. Vymetl několik pavučin, vrazil si pár třísek a smetl si do očí prach. Klíč ale nenašel.

Došel k hlavnímu vchodu v domnění, že by mohlo být odemčeno. Omyl. Pokud se chtěl dostat dovnitř, musel rozbít okno.

Po úspěsném infiltrování do budovy zjistil, že je vypnutý alarm. Vzedmula se v něm naděje.

„Sasuke!" zvolal do ticha, které mu němě odpovídalo. Opatrně procházel místnostmi, jako by se bál, že mu jde kdosi v zádech. „Sasu?" zkusil opět o něco hlasitěji optat se prázdného domu. Žádnou odpověď nedostal.

Nevěděl, jak moc blízko k němu je. Ale tmavovlásek při zaslechnutí svého jména zbystřil.

Vzhlédl. Ten hlas! Znal ho. Naruto!

Do žil se mu vlil nový život, zornice rozšířilo štěstí. Hned by na něj zavolal, ale v tom mu bránila kobercovka přes ústa.

Třel se tváří o rameno i o zeď, jen aby se pásky zbavil. Marně. Nebylo to nic platné. Už začínal panikařit, že jeho záchrana odejde.

Trhal rukama jako smyslů zbavený, div si nevykloubil ramena. Zápěstí si rozerval až do krve. Ztrácel veškerou naději, zbývalo maličko, aby se rozbrečel.

Musí něco vymyslet! V duchu se uklidňoval. Zhluboka dýchal, aby opět nepropadl emocím.

Co má dělat?! Co?! Co?! Kolečka v hlavě mu šrotovala nemilosrdným tempem. Oči kmitaly po místnosti. Musí být nějaké řešení!

Tehdy si jeho pozornost získalo obrovské křeslo. Ano!

Natáhl se k němu, jak jen mu pouta dovolovala, načež do kusu nábytku kopnul. Křeslo se převrhlo a při pádu zvrhlo i malou skříňku se starou lampičkou. Ta se po setkání se zemí rozprskla na několik dílů.

Rámus, který způsobil, zaslechl i po domě bloudící Naruto. Zvuk k němu přišel tlumeně a proto jistou chvíli tápal odkud. Netrvalo dlouho a už odhrnoval stranou prošívaný koberec skrývající vstup do sklepení. Hned, jak otevřel dvířka, spatřil tmavovláska.

„Konečně!" prudké schody se neobtěžoval scházet a pro ušetření času rovnou skočil až dolů. Zvířil tím prach, ale to bylo to poslední s čím by se zaobíral. Vrhl se rovnou k Sasukemu

„Vydrž chviličku!" opatrně jej rozvázal. Uchiha neztrácel čas, zbavil se pásky a vrhl se Narutovi okolo krku.

Blonďáček si rozhozeného mladíka tiskl pevně k sobě, jako by měl strach, že v následujících minutách se rozplyne na prach a on zjistí, že to celé byl pouze sen.

„Děkuju! Děkuju!" opakoval stále dokola Sasuke, jako bez smyslů. Hlas měl tenký od boje s pláčem. Nemohl tomu uvěřit! Byl volný!  Byl s Narutem!

„Už bude dobře," konejšil ho šeptavě Uzumaki, který měl se slzami taky namále. „Jsi v bezpečí, je to pryč," hladil jej jemně po zádech v pokusu dopřát mu trochu komfortu. „Nikdo ti neublíží. Už tě nikdy nenechám samotného, slibuji! Nikdy tě neopustím!" zašeptal odhodlaně.

Tehdy se od něj Sasuke na vzdálenost několika centimetrů odtáhl. Zahleděl se mu zhluboka do očí, v nichž opět spatřil rostlinku kvetoucí v okolí tohoto místa.

„Miluju tě," odpověděl mu na to tmavovlasý a spojil jejich rty ve vášnivý polibek.

Naruto po romantické chvilce zavolal záchranku a oznámil policii, že Sasukeho nalezl. Pomohl též příteli ven. Seděli společně na schůdcích před vchodovými dveřmi a vyčkávali přijezd lékaře.

Panovalo mezi nimi ticho. Sasuke měl hlavu opřenou o přítelovo rameno. Mezi prsty si pohrával s jednou z pomněnek. Naruto ho zaujatě sledoval.

„Zachránily mě před zešílením," pronesl najednou a napřímil se. Z grimasy v Uzumakiho obličeji vyčetl, že nechápe. „Připomínaly mi tvoje oči. Jen díky nim jsem měl naději."