Krátké jednodílné povídky a příběhy

Podzemí

Jako patnáctiletý jsem si zamiloval prozkoumávání opuštěných budov

Sledování videí o prozkoumávání starých budov na youtube mě už nebavilo, a tak jsem přemluvil sestru, aby šla se mnou a prozkoumala ho se mnou. A tak jsme se vydali prozkoumat jednu starou a opuštěnou budovu na kraji města, co byla jen pár ulic od našeho domu.

Tehdy jsem nevěděl co to bylo za budovu. Myslel jsem že byl nějaké rodiny. Kdybych to byl věděl, kdybych věděl co se stane, nikdy bych do toho nezatáhl svou mladší sestru. Připravil jsem si vše potřebné. Baterku, foťák, šátek, rukavice, černé oblečení a tajně jsem taky přibalil teleskopický obušek a nějaké své nože. Napsal jsem pár přátelům kam jdu a připojil taky fotografii, kde mám srovnané věci připravené na výlet, když Adriana vešla do pokoje. ,,Jdeme?"

Usmál jsem se a přikývl. ,,Máš svůj šátek?"

Adriana chvíli stála a pak odešla. Za chvíli se vrátila s šátkem v ruce. ,,Tady." Prohlásila a ukázala mi svůj zelený šátek. Zavrtěl jsem hlavou a pak jí podal jeden ze svých šátků. ,,Na, tady. Potřebujeme se maskovat." Adriana šátek vzala a uvázala si ho kolem krku.

,,Už můžeme?" ,,Jo, můžeme." S těmito slovy jsem si nasadil batoh na záda a odešli jsme hlavním vchodem. Když už jsme stáli před budovou, pokynul jsem sestře, aby si nasadila šátek. Když to udělala, vytáhl jsem z batohu nůž a podal ho Adrianě. ,,Co to je?"

,,To kdyby nás někdo ohrožoval. Neboj, nic se nestane. Je to jen pro jistotu." Nic neřekla. Jen si vzala nůž a já s rychlým máchnutím otevřel teleskop. Rozsvítil jsem baterku a posvítil na vchodové dveře. Na zemi ležely střepy z vymlácených dveří, plechovky a v rohu jedné přilehlé místnosti vykukoval roh matrace. Posvítil jsem na ni a řekl ,,Podívej, třeba tu žije Pepa."

Sestra se rozesmála nad vzpomínkou na místního bezdomovce

Vešel jsem dovnitř otevřenými dveřmi a posvítil na dveře v chodbě. Bylo to jako na videích z internetu. Bílá omítka, vymlácená okna, vysazené nebo rozbité dveře a stěny pokryté grafity. Nahlíželi jsme do dveří v chodbě, až jsme došli ke schodům. Pousmál jsem se a otočil se na Adrianu. ,,Bojíš se?"

,,N-Ne." Dalo mi práci udržet svou tvář nehybnou, abych se nezačal usmívat. ,,Fajn, tak mě prosím doprovoď." Položil jsem nohu na první schod a Adriana už začala couvat ke vchodu. ,,Já na tebe počkám venku." Otočil jsem se na ni trochu podrážděně. ,,Co? Ne! Proč jsem tě sem teda bral? Máš mi krýt záda, potřebuji tě."
,,Mně se to nelíbí, pojďme radši domů."

,,Hele, chceš zůstat tady a sama? Nebo půjdeš se mnou?" Nemusel jsem dlouho čekat. Přiběhla ke mně a přitiskla se k mému boku. Baterkou jsem namířil na schody a najednou jsem si vzpomněl že jsem si s sebou vzal foťák. ,,Počkej chvíli, chci si to natočit, abychom měli památku."

Hrabal jsem v batohu, vytáhl velký Nikon a spustil nahrávání

Abych natočil celé horní patro, pomalu jsem posvítil na celý prostor zleva do prava. Všude kolem byl nepořádek. Poházené nedopalky, špinavé kusy látky a v rohu místnosti byla hromádka no... Zřejmě tu už delší dobu žil bezdomovec.

,,Ségra, byl tady Pepa!" Ikdyž jsem to vyslovoval s pobavením, ještě pevněji jsem sevřel rukojeť teleskopu.
,,Ahhhhh! Tohle je nechutný!"
,,Lidi se někdy prostě neumí chovat." Odvrátil jsem se od Adriany a pokračoval v průzkumu patra. Po pravé straně od schodiště byly prázdné dříve prosklené dveře vedoucí na balkón. Venku ležela převrácená židle bez sedátka a kolem ležely kusy střešních tašek a kousky zdiva.

Celý interiér byl vymalovaný na bílo, ale stěny byly buď hnědé od špíny nebo prostě plesnivé. Zřejmě od toho, jak sem při dešti zatékalo. Vykoukl jsem ven, vyfotil jsem si balkón a šel dál k další místnosti.